Loni jsem vyrazila na pouť žmm do Kostelního Vydří spíš z hecu. Byla jsem zvědavá, jestli dovedu být se všemi dětmi sama v cizím prostředí, dojet sama autem tam a zase zpátky a ještě si to užít. Setkání začalo společným obědem v restauraci. Sama s třemi dětmi. V restauraci. Ještě štěstí, že děti si hned našly kamarády, vzaly útokem zavřenou bránu a dobře se bavily. Že ty cizí kluky nikdo nepřišel odvolat jsem brala skoro jako zázrak, znamení toho, že alespoň jedna matka má děti podobné nátury jako já. Že jsou to děti od sanitan jsem se dozvěděla až později, stejně ale nebyl moc prostor se víc poznat.

Až o pár měsíců později sanitan psala, že jede do Prahy, jestli se někdo nechce sejít na společné kafe. Ani nevím proč, ale nabídla jsem jí, že může u nás přespat. Trochu teda se strachem, jaká autorka těch zajímavých článků bude. Normální, přece. Přijela a s vlídnou samozřejmostí zaplula do našich divokých vod. Pohlídala děti na hřišti, abych mohla dovařit večeři. Nekomentovala náročné uspávání. A u vína jsme konečně mohly probrat to, k čemu jsme se v Kostelním Vydří nedostaly.

Začaly jsme si psát. Objevily jsme, co všechno nás spojuje i v čem se lišíme. Sdílíme vtipy každodennosti i velké zápasy a nevšední radosti. A protože se nám v Kostelním Vydří líbilo, chtěly jsme podobnou pouť zopakovat. Jak psala sanitan: "Někde, kde je to daleko pro všechny." Na začátku léta jsme podnikly průzkum na Svatou horu u Křižanova. Nahoře u kapličky jsme si všimly hromádky kamenů, kterou tam donesla patrně nějaká skupina. Každý kámen měl na sobě napsáno, co symbolizuje. Jaký úmysl byl společně s ním přinesen až nahoru. Připadalo nám to jako dobrý nápad. Chtěly jsme, aby duchovní rozměr pouti vnímaly i děti a tohle byl prostředek, jak jim to ukázat. Navíc se nám líbilo, že kameny by mohly pocházet z míst, ze kterých se na pouť vydáme. Předběžně jsme se domluvily, že nápad zrealizujeme na podzim, během naší pouti.

Střih. Léto utíká, pouť začíná nabývat konkrétnějších rozměrů. Kromě detailů ubytování ladíme i program. A začínáme přemýšlet, kolik kamenů/proseb/díků s sebou vezmeme a jaké to budou. Vtipkuji, že v Praze kameny jen tak neleží a když, jsou dost očůrané od psů. Že to se na pouť ani nehodí. Za pár dní na mě ve schránce čeká lístek, že na poště pro mě mají balík. Nic jsem neobjednávala, ale když je to z Brna... :) Na poště dostávám docela velkou krabici, nálepka křehké dává tušit nějaký "lapač prachu", to bude od sanitan, asi mi chce udělat radost, no co jí na to řeknu, já tyhle keramické radosti moc nemusím.

Rozbaluji. Uvnitř leží prázdná dlažební kostka. Čeká jen na to, jaký úmysl do ní vtisknu. Sanitan připravuje pouť opravdu důkladně. :)

Jsem zvědavá, co letošní pouť přinese. Během té loňské jsem poznala sanitan, což je prostě parádní.

 

Pokud se chystáte s námi za necelý týden putovat, budeme rády, pokud se zapojíte i do tohoto symbolického ztvárnění našich úmyslů. Najděte si kámen, který bude vystihovat to, co chcete na této pouti nést. Vyzvěte k tomu i vaše děti. Můžete ho i popsat, pomalovat, ozdobit, jak je libo. Snad se nám tak pomocí symbolu podaří vstoupit do skutečného putování a setkat se mezi sebou i s Bohem. A nebojte se přinést tolik kamenů, kolik potřebujete. Otec Jan, který nás bude během pouti doprovázet, vzkazuje, že: "les si s tím poradí."

 

Moc se na všechny těším!