Téma měsíce znělo: Organizace, plánování. Zpvru jsem si představila plánování domácího úklidu a organizace na stavbě a trochu jsem se osypala. Ale právě pročítám knížku Kéž bych býval věděl, kterou napsal Gary Chapman, a jedna kapitolka se jmenuje Kéž bych býval věděl, že záchod se sám neumyje. A tak pro mě téma měsíce dostalo jiný rozměr a spíše by mě zajímalo, jestli jste taky při vstupu do manželství narazili na tzv. role v manželství aneb Kdo umývá záchod u vás?
Gary Chapman se v knize zaměřuje na jednotlivé faktory, které ovlivňují role v manželství.
Kdo co dělá? Nebo-li, kdo co dělal v naší rodině? Jak to máme naučené? Já s manželem jsme narazili hned po svatbě, protože kdybych po měsíci nevynesla odpadky, tak je tu máme ještě teď. Ne vážně. Byla jsem zvyklá, že odpadky většinou vynášeli bratři nebo taťka, když šel zatopit. Můj muž vynášel odpadky zase jenom v okamžiku, kdy ho o to někdo požádal. A tak nastala chyba v komunikaci. Já měsíc čekala, že si všimne, že je potřeba odpadky vynést. On zase čekal, až ho požádám, aby to udělal. V zásadě s tím totiž vlastně vůbec neměl problém. Akorát dodnes je to tak, že i když nachystám odpadky před hlavní dveře, tak, že o ně skoro zakopne, nevynese ten zpropadený koš, pokud nenazní: "Vyneseš prosím koš?!"
Gary píše, že v předchozích generacích byl otec živitelem rodiny a matka se starala o domácnost. (A takto byl vychovaný i můj manžel.) V dnešním světě ale mladé manželky zpravidla sledují vlastní kariéru a očekávají, že manželé se budou do značné míry podílet na chodu domácnosti. (O nějaké velké kariéře se nedá moc mluvit, ale já byla z domu zvyklá, že pokud je něco potřeba udělat, udělá to ten, kdo má volné ruce. A je jedno, jestli je to mamka, taťka, brácha nebo ségra. Proto jsem nepokládala za divné, když taťka vařil večeři, bratr pekl bábovku, sestra umývala auto nebo mamka sekala trávu. Většinou opravdu dělali všichni všechno.)
Kde se tyhle nápady berou? Vnímání manželských rolí ovlivňuje osobní pojetí mužství a ženství. Co dělá v manžeství muž a co žena? Odpověď na tuto otázku je hluboce ovlivněna tím, jak jsme byli vychováváni. Proto už rozumím tomu, proč je pro mého muže vaření, praní, žehlení a uklízení vyloženě ženská práce. Už chápu, že kolem odpadkového koše nechodí naschvál se zavřenýma očima.
V čem je kdo z vás dobrý? Další faktor, který ovlivňuje názor člověka na to, co by měl kdo dělat. A tím je skutečnost, že každý z nás umí něco jiného. (Nebudu přece manžela nutit, aby každý čtvrtek vařil večeři on, když to nikdy nedělal. Naopak, on po mně nemůže chtít, abych vyměnila olejový filtr v autě nebo přezula kolo.) Nemusíme mít shodné dovednosti. Důležité je vědět o odlišných schopnostech a využít jich ku prospěchu našeho vzájemného vztahu. (A tady momentálně trochu pokulháváme, co se týká naší stavby. Například až nedávno jsem se dověděla, že nalévání slivovice je moje záležitost :-))
Osobní preference. Čtvrtý faktor, který hraje roli při určování, kdo co bude dělat, je prostý fakt, že každému z nás se něco líbí a něco nelíbí. Na začátku našeho manžeství jsem zjistila, že můj muž nesnáší mytí nádobí. Radost mi to neudělalo, ale dohodli jsme se, že pokud to nebude nutné, budu tuto činnost dělat já. Mně třeba dělá radost sečení trávy na zahradě, takže nemuselo probíhat žádné vyjednávání a obě strany jsou spokojené.
Druhá věc je, že někdy nás situace nutí dělat i to, co se nám nelíbí. Ale chce to zatnout zuby, a dělat to z lásky. Obětovat se. Z lásky k Bohu či z lásky k partnerovi.
A tak se stále učíme, stále děláme kompromisy. A jsme vlastně stále na začátku. Momentální naše situace (stavba-demolice) nás asi vyškolí pořádně, a doufejme, že nakonec upevní náš vztah.
Jak řešíte role v manželství vy? V čem jste museli ustoupit, a v čem musel ustoupit zase váš partner?
Moje osobní otázka pro všechny, kdo mají za sebou stavbu nebo rekonstrukci domu: Jak postavit dům a nezabít partnera? :-) aneb Jaké jste měli role při stavbě vy a jaké váš partner/ka?
PS: Rozdílnost ve vnímání rolí v manželství vidím zásadně i v tom, jestli manželé žijí v rodinném domě se zahradou nebo v bytovém domě. Tam se role poněkud liší. Přistihla jsem sama sebe v myšlenkách. Na okamžik jsem si přála, aby můj muž byl jako švagr a čistil každou sobotu koupelnu. Pak jsem si ale uvědomila, že je to nemožné. Velký dům, zahrada, garáž, auta, traktory a velké polnosti. Můj muž neví kam dřív skočit a mě napadají myšlenky, proč zrovna já musím čistit koupelnu. Zastyděla jsem se.
jj, stavba...to je dobrá testovací zkušenost....my sme rekonstruovali patro půl roku před svatbů, do toho chystali a plánovali svatbu...takže buď sme skládali krabičky na zákusky, nebo psali zasedací pořádek hostů, objednávali nábytek, malovali, pokládali podlahy nebo zdili a obkládali kůpelku a vybírali kuchyň...to byl psycho půl rok. Ale neskutečně nás to spojilo. Oba sme objevili čeho je ten druhý schopný - co dokáže, jak sa zachová v kritické situace, jak sa spolu dokážem rozhodnůt a vybrat neco do společného žití, kdo ustůpí a kdo si prosadí svoju barvu nebo materiál...bylo to náročné, aj sem bečala myslím kdysi, že už to asi nezvládnem...fyzicky, časově, psychicky....
...ale pomohlo nám, když sme si každý večer po celém dnu spolu sedli a řekli si, co sa nám ten den podařilo, kolik sme toho stihli a co sme mohli udělat nebo říct jinak...a naplánovali sme si, co další den uděláme a jak...že třeba zvolníme tempo, nebo sa budem jinak chovat, abysme dobře působili na sebe.....jinak sme oba hodně přizpůsobiví a tolerantní, takže nám oběma nedělalo a do teď nedělá problém udělat cokoliv, bez ohledu na nejaké role....díky Bohu za to že sme takoví!
Super článek! Zamyslím se a pak napíšu víc :-)
Stavba... 10 let spolecne v monterkach. Obecne platilo, ze jsem delala tezkou fyzickou praci (zdi, omitky, sadrokartony, demolice) a manzel drbacky (vytyceni rovin pro stropy, dorezavani titernych kousku, podsekavani zdi). Proste proto, ze on je hracicka, zatimco ja bych to snad podpalila, kdyby neco nesedlo. Takze zatimco on si hral s provazkama, ja michala beton, stavela pricky a byla stastna, ze nemusim resit takovej opruz jak on. Spolecne jsme pak delali to, co neslo v jednom. Barak stoji a my jeste furt vtipkujem na téma stavba, tak to asi byl dobrej usek zivota.
Sanitan,jsi husta!!!!!Tyyy vo...ee!!!
@sanitan a co děti? Jak si to zvládala s malými dětmi? Já mám někdy výčitky, že se malému dost nevěnuju kvůli stavbě a on musí většinu času trávit u babiček...
Odpadky klidně vynesu, ale záchod neumívám.. Jinak stavba, malý dítě a bydlení u prarodičů s alzheimerem je vražedná kombinace.. No buďto mě to zabije nebo možná..možná posílí.
jankac: Když byla úplně nejhorší stavba, tak děti buď pomáhaly na dvoře (čistit cihly, nosit písek do míchačky atd.) a nebo byly u babičky. Nejstaršího hlídala babička každou sobotu, kdy mi fakt dřeli na baráku oba a pak když už bylo dětí víc, tak jsme se je snažili brát s sebou a na hlídání dávat jen někdy. Byl to záhul, ale šlo to, protože kluci si připadali užiteční a vydželi fakt makat. Třeba soused žasnul, jak Kuba ve svých necelých třech letech vydržel celý den (nekecám, fakt celý) po jedné odvážet cihly na kolečkách do stodoly, když jsme vyklízeli starou podlahu z půdy. Já házela cihly po skluzavce na dvůr, manžel nakládal sobě hromadu a Kubovi jednu a celý den makali jak mravenečci. A když se malovalo, tak kluci nafasovali štětečky na výtvarku a natírali kolem futer.
Marryane: Houby hustá. Jsem jen děsně netrpělivá. Jak jsme dělali všechno sami a co nejlevněji, tak třeba konstrukci na sádrokartony jsme dělali ze střešních latí. A když se to dělá do baráku z roku tuším 1905 nebo tak nějak, tak se o rovině moc nedá mluvit. Tím pádem manžel pomocí provázků a mravenčího posouvání latěk vytyčoval rovinu asi v milionech směrů. Strávil na tom dva měsíce každej víkend od rána do noci. Já bych to vyřešila za jedno odpoledne tak, že bych usoudila, že igelit je taky dobrej strop :-D Takže zatímco on se tam drbal s tímhle, tak já jsem měla pilu, porobetonové tvárnice, lepidlo, futra a už jsem jela. Největší sranda byla, když jsem v osmém měsíci čistila cihly tím stylem, že jsem sedla na polystyren, roztáhla nohy tak, aby mě netlačilo břicho a protože jsem nebyla..
...schopná sama vstát, tak mě manžel obeskládal cihlama k čištění a občas přijel s kolečkama, aby si odvezl čisté. To bylo první těhotenství. Ve druhém jsem zhruba v sedmém měsíci míchala vrtačkou stěrku na podlahu (už to nechci zažít) a ve třetím jsem v den termínu naznala, že vytřu schody (pochopitelně zbytečně, když se ještě dodělávaly omítky). Nicméně porod se nerozběhl, tak jsem druhý den vzala brusku a šla pod to schodiště vybrousit tmel na sádrokartonech. Představa, že mi rupne voda ve chvíli, kdy jsem bílá jak sněhulák v zaliskaných montérkách mě docela bavila :-D
No,nejak na te tvoji hustote neubylo,spis naopak!
:D
@sanitan Díky za sdílení se. Když jsem byla těhotná, ještě jsme netušili, že během roku budeme bourat a stavit a prostě rekonstruovat. Mrzí mě, že V. musí být celé soboty u babičky a na hlídání. Ale nejsem schopna zastat uplně všechno. Kreslím přestavbu na papír, počítám a objednávám materiál, kontroluju stavbu - tzn. řeším aktuální změny, co kde jak bude nebo nebude, každou věcí chodí zedníci i manžel za mnou a já musím vymýšlet varianty a způsoby, jak to udělat nejlevněj, nejjednodušej a nejpraktičtěj. takže je nutné, abych byla v dosahu. Do toho vařím pro zedníky, a ne, že bych musela, ale z vlastní potřeby chci přidat ruku k dílu, takže často, jak i ty píšeš, v montérkách vozím cihly, škrábu omítku, atd.
V. má necelých 15m, kdy je reálné, že na stavbě nebude "překážet"? :D
jankac: Za 15 let :-D Ale teď vážně - od nějakých dvou, max. dvou a půl roku jsme kluky normálně zapojovali.
:D
Já jsem opravdu upřímně ráda, že jsme nic nestavěli a byt koupili rekonstruovaný, už jen představa budování stropního zvedacího systému a pojezdů, která nás brzo čeká, mi nahání hrůzu:)
Ad rozdělení rolí - souhlasím s tím, že je rozdíl bydlet v domě (se zahradou, lesy, poli) nebo v bytě bez dalších pozemků. Při bydlení v bytě mi přijde hodně nefér, pokud by měla všechny práce kolem domácnosti dělat výhradně žena, jestliže to není její výslovné přání. Jsem ráda, že se v tomto s manželem shodneme a on nemá problém např. s mytím nádobím (se kterým já ano, protože z něho mám ekzém:)). Některé věci máme rozdělení (např. vaření a žehlení vždycky já, servis auta vždycky manžel), jiné děláme na střídačku.
U nás je hlavní problém v tom, že já mám posunutou hladinu toho, co je pro mě nesnesitelný binec, o dost víc nahoru oproti mému muži, takže většinou stav naší domácnosti začne mnohem dřív vadit jemu než mně:) Holt, když se rozdávala pořádkumilovnost, šla si nejspíš moje sestra dvakrát a na mě už nezbylo:-D
A ještě jedno musím zmínit - jsem svému muži velmi vděčná, že se od začátku zapojuje do kompletní péče o dceru. Nemá problém s krmením, přebalováním, oblékáním, koupáním - v našem případě je to i nutnost, protože je to vše už poměrně fyzicky náročné, ale zapojuje se od dceřina narození, což není zdaleka u všech mužů samozřejmé.
U nás to je tak, že zatím se dělíme cca na mužské (práce stavba, velké nákupy) a ženské práce (domácnost, starost o děti, rodinná logistika). Navíc se teď přidala stavba a v té já opravdu moc nepomáhám (tj. fyzicky). Ale je nám jasné, že se to změní, jakmile začnu chodit do práce. Nevadí mi "tradiční rozdělení", protože to není tak, že by měl někdo více práce a druhý volno.
A ještě nadhodím další poznámku. Myslím, že do jisté míry souvisí tato problematika i se sourozeneckými konstelacemi.
My máme práci docela rozdělenou - zhruba podle kritérií v článku - tedy částečně dle tradičního dělení rolí, dle toho, co komu jde a dle toho, co koho baví :)
Muž má na starosti auto, opravy, docela často nakupuje - potraviny i technické věci do domácnosti. Někdy vaří, protože mu to jde a i ho to asi trochu baví :) No a chodí do práce.
Já uklízím, starám se o oblečení, jídlo, nádobí, děti.
Jeden druhému se do práce moc nemontujeme, spíš si vzájemně důvěřujeme, že když je to kompetence toho druhého a ten druhý tomu víc rozumí, tak že to udělá dobře. Zároveň si ale povídáme, co a jak, domlouváme se a tak. A když má druhý námitky, tak většinou vyslechneme a zvážíme:)
Vcelku mi to vyhovuje.
Co se týče stavby, tak ta leží teď hodně na muži. S břichem jsem se tam moc nemotala, navíc technickým věcem zas tolik nerozumím, takže se moc nehrnu do vybírání kotlů apod. Ale mám poradní hlas :)
Takže já se spíš starám o děti a muž staví. Syn by sice už pomáhat mohl a někdy to i dělá. Ale je pravda, že můj muž potřebuje na práci docela klid a nemá vždycky nervy na to úkolovat a hlídat synka. Takže se někdy raději s dětma vypaříme :)
Největší past mi přijde v tom, začít se srovnávat, kdo dělá víc a kdo míň. To se pak většinou člověk začne litovat, že toho má moc a druhej se ulejvá... Většinou je ale takový pohled dost neobjektivní. Kdysi jsem četla, že někde dělali průzkum a ptali se zvlášť každého z páru, kolik procent péče o rodinu zástavá. Součet potom ve většině případů presahoval 100 %, bylo to nějak přes 120 %, nepamatuju se přesně, ale prostě z toho vyplývalo, že drtivá většina sama sebe ohodnotila na víc jak 50 %.
Schválně, kolik byste si dali vy? :D
Ted 120 na 120.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.