Tento článek má být díkem, díkem Hospodinovi, který vede, který má vše pevně ve své režii, díkem Vám, kteří na mě myslíte a díkem za výzvy a inspirace, které mi toto společenství přináší. Omluvte kostrbatost myšlenek a slov, cítím se tentokrát jimi velmi omezena.

 

Už nějakou dobu bojuju s modlitbou, zkouším kdejaké pokusy, inovace a ono nic. Všechno je tak strašně násilné. Slova plynou kolem mne a já někde v dálce zahlédnu Ježíše. Přitom netoužím po ničem jiném než stavět svůj den na modlitbě. S každým životním obdobím se čas, prostor i forma modlitby u mě mění a chvilku trvá než je najdu. Ale tentokrát prostě hledání nebere konce. Tatam je doba mateřské a do mých dnů se musí vměstnat tolik povinností, shonu, vjemů, hlava přeplněná myšlenkami.

Jednoho dne mě napadá, že vlastně chci zase všechno zvládat sama. Moje pyšné já. Od té chvíle vkládám svou touhu po modlitbě, která by mě naplňovala, do Božích rukou. To čemu nerozumím, to po čem toužím, ale vlastně ani nevím, po čem...

A jako vždycky, pomalu, postupně se skládá mozaika Boží režie. Potkávám zpovědníky, kteří jen nepokyvují hlavou, že ano, modlitba je základ. Ale vedou mě konkrétně k poznání, jitří mou mysl otázkami o mém konkrétním vztahu s Bohem. Vyrážím na pouť ŽŽM, kde kněz potvrzuje moje úvahy a vede mě v konkrétním modlitbě - v tento moment určené pro děti, ale já už vím, že i já se mám v modlitbě stát dítětem.

A už vím, odkládám množství slov a stačí mi jen na Boha nevěřícně hledět, dovolit si tento pohled, dovolit si nechat se obejmout, dovolit si prožít vztah s Bohem, jeho lásku. Nechat ho konat...

Kde jsem se ztratila v čase, v množství slov, že jsem na to zapomněla? Vracím se zpátky, ještě před mateřství, k zenové meditaci - nádech, výdech -  příjímám a odevzdávám... bez zbytečných slov a s pokorou.