Na co určitě z letošního CSMka nezapomenu? :)

1) Mou krásnou vzpomínkou určitě zůstane tato: Když jsme šli v pátek na sv. Kopeček, bylo velké teplo, přes 30 stupňů, takže bylo docela náročné jít. Udělalo mi velkou radost, když jsem viděla, že s námi kráčejí i otec biskup Vojtěch ve svých 71 letech a generální vikář Jiří Mikulášek v 75. Oba měli dlouhé černé kalhoty a košili, takže jim muselo být teplo ještě větší. Mohli jet určitě klimatizovaným autem, ale neudělali to, a šli s námi. Bylo to od nich velké a milé gesto a potěšilo mě to, o to víc, že po cestě si s mladými povídali! Neuvěřitelné byli také ti, co do toho kopce tlačili vozíčkáře...a také ti mladí, co šli s berlemi.

2) Ještě v únoru jsem na CSMko vůbec nechtěla jet. Vzpomínala jsem totiž na Krakow, kde předprogram v diecézích byl skvělý, program v Mogile a režie (Kešu!) též, ale byla jsem zklamaná z toho, jak už jsem nezvládala být pořád s lidmi ve skupince v kuse 12 dní. Bála jsem se toho, že by v Olomouci na CSMku "ponorka" taky nastala. Ve stejnou dobu se u nás doma řešilo uzavírání přihlášek na vejšku. Byla jsem přesvědčená, že zůstanu tady v Brně, do Olomouce jsem nechtěla jít ani omylem. Poslední možný den jsem si přihlášku podala, ale jen pro jistotu, jak říkala mamka. Ten den jsem si ráno v šalině po cestě do školy četla bibli a byl tam verš Ef 5,31..."Proto opustí svého otce a matku...". Říkala jsem si, jaký je Boží smysl pro humor :). Že by mě Pán opravdu chtěl poslat studovat do Olomouce?

Dny plynuly a já si pročítala knížku z CSM ve Žďáru, kde slečna psala, že máme udělat to, čeho se nejvíc bojíme. Tak jsem se tedy přihlásila, přece jenom, když je to letošní motto Nebojte se! Stejně jsem se ale pořád
setkání bála. Na přijímačkách v Olomouci jsem zjistila, jak se mi na fakultě i v tomto nádherném městě líbilo, bohužel, lidí na přijímačkách bylo hodně a pocit z testu taky nic moc. Škoda, říkám si, šance je hodně malá.

 



Do Brna, kam jsem původně chtěla jít, jsem nakonec přijata nebyla, do Olomouce po 2 měsících, na odvolání ano! Měla jsem velkou radost! A tak jsem byla moc ráda, že jsem na CSMku nakonec mohla být. Překonat
strach stálo za to. S lidmi ve skupince jsme si totiž rozuměli a letos ani žádná ponorka nakonec nenastala! Často v knížkách o setkání můžeme číst, jak se tam dvojice seznámily např. v přípraváku, že v Madridu o sobě ještě nevěděli a ve Žďáru se už potkali :-). Děje se to ale i naopak - na setkání není ale všechno jednoduché... - můj hodně dobrý kamarád, se kterým si rozumíme, mi představil svou slečnu. Byla to pro mě docela rána. Tak se to snažím přijmout, že už času na vzájemné povídání (o rodině, manželství, našich obavách, biřmování..no prostě uplně o všem) nebude tolik, jako dříve. Ale na druhou stranu vím, že si slečnu vybírá uvážlivě a že jednou bude skvělým tátou svým dětem a milujícím manželem své ženě! :) 

Už při příjezdu v neděli večer se mi po Olomouci a CSMku moc stýskalo a byla jsem ráda, že se tam mohu vrátit hned v pondělí ráno na zápis! ;) Atmosféra setkání tak ve mně bude doznívat po minimálně další tři roky na Fakultě zdravotnických věd :)