Už asi měsíc mi v hlavě klíčí jedno téma a dnes se konečně prodralo na povrch. Po mši chodíme do farní kavárny, kde je polička s knihami. Měla jsem trochu času pro sebe, tak jsem hmátla po první z nich s přitažlivým názvem Láska a boj – Cesta ke spokojenému manželství od Johna a Stasi Eldredgeových. Momentálně se v manželství vznáším na růžovém obláčku, tak dobře, růžový není, ale lehce narůžovělý ano :), ale téhle kráse předcházela celkem „slušná krize“, a tak není od věci jak zrekapitulovat minulost a poučit se z ní, tak si občas v knihách osvěžit „staré známé“ věci. Náhodně jsem knihu otevřela na straně 69 a bylo to tam! Téma očekávání. Touha po naplnění, touha po tom, že mě druhý učiní šťastným, touha, že bude naše manželství „dokonalé“ (je typická zvlášť pro nás křesťany), touha, že manžel naplní všechny díry mého srdce. Tyhle touhy k člověku patří, ale pokud se jim podlehne, je to cesta do pekel. A tak se ke konci kapitoly, kterou jsem načala, dozvíte, že největší dar, který můžete svému manželovi dát, je svůj vlastní hluboký vztah s Bohem. Vztah, který naplňuje, naplňuje beze zbytku, léčí staré rány i nové křivdy. Který osvobozuje vaše srdce k tvorbě společných věcí z lásky, ne z povinnosti nebo očekávání.

Myslím, že většina z nás už to někde slyšela, ale řídit se tím je pro nás někdy opravdu těžké. Protože je lákavé mít bezmeznou oporu v tom nejbližším člověku.

Oblastí těchto očekávání je mnoho, většinou se jako příklad udává, že my ženy toužíme po tom, aby nás manžel zajistil hmotně, velký dům, dostatek věcí pro děti. Aby opěvoval a potvrzoval naši krásu. Ale myslím, že pro hodně z nás je také důležité, aby nám naslouchal a povídal si s námi. Aby pro nás připravoval speciální okamžiky. Aspoň tak to mám já.

Od dětství mám ráda svoje narozeniny. Je to můj speciální den, můj den. Ráda pořádám oslavy a setkávám se s přáteli. Nadšeně přijímám gratulace v jakékoli podobě. A mám o svém dni představy. Pokud mi nenapíše smsku člověk, od kterého to čekám, můj den jakoby zešedne. Když manžel vybere dárek, pro kterém tak moc netoužím a mám pocit(!), že ho odfláknul, přepadne mě trudomyslnost. Nakonec vždy zvítězí můj přirozený sklon k optimismu, ale moje nenaplněné představy se mnou prostě dokážou pěkně zacloumat. Podobné dny jsou Vánoce, můj svátek a neděle. Na nedělích trénuji, protože jsou každý týden :). Mám z dětství celkem přesné představy o tom, jak by neděle měla vypadat, a dlouho jsem bojovala s tím, že tak většinou nevypadá. Až po čtyřech letech manželství jsem přijala, že neděle jsou takové, jaké jsou, a to mi vneslo do srdce pokoj. Takže už o nich nemám žádné představy a každá z nich (opravdu, náš program v neděli je velmi variabilní) mě tak dokáže něčím milým překvapit, ačkoli to nezapadá do „šablony“.

Uvědomuji si, že můj text není příliš konzistentní, tak zkusím své myšlenky alespoň shrnout. Pokusme se vzdávat svých představ, respektive předkládat je Bohu s otázkou, zda jsou skutečně nutné, zdravé. Každá odevzdaná představa totiž zmenšuje tlak, který na své muže, třeba i nevědomky, vyvíjíme. Aby byl zrovna DNES milý, empatický, aby si s námi povídal. Aby dělal to, či ono, protože já to tak chci (chtít je samozřejmě legitimní, důležitá je forma), nebo, co hůř, protože to přeci úžasní manželé dělají. (V knize je zajímavá pasáž o tom, kde se některé naše představy mohou brát.)

Muži tlak představ cítí (aspoň ti kolem mě), a když poleví, dokážou to náležitě ocenit a uvidíte je kvést (nejen ženy rozkvétají :)). Výlet s romantickými výhledy a večerním posezením u vína a zmrzliny nebude třeba zrovna na narozeninový víkend, bude o týden později, ale bude náš. Nebo nebude vůbec, třeba si stihneme jen skvěle popovídat cestou autem na nákup a zrovna probereme něco zásadního. Nebo se prostě jen spolu zasmějeme. (Dřív jsem si myslela, že je to jen fráze, ale užmám odzkoušeno, že není.)

Nechejme se překvapovat!

 

Úryvek ze zmíněné knihy

Nesnáším den sv. Valentýna. Nesnáším, když se mi říká: „Dneska budeš romantický. Dneska budeš báječný. Dneska večer uspořádáš jeden z nejromantičtějších večerů tohoto roku. Dneska v noci bude při sexu znít aleluja. Hollywood by určitě chtěl dnešní den nafilmovat.“ Kdo by chtěl žít pod takovým nátlakem? Jako byste si šli lehnout a slibovali si: „Zítra, až vstanu, budu šťastný, budu milý, budu štědrý. Budu báječný člověk. Zítřek bude nejlepší den mého života.“ Možná že bude. Možná že budete. Já o tom ale pochybuji.

Lidská povaha se řídí následujícím pravidlem: čím tvrději naléháte, tím víc srdce prchá. Čím víc žádáme srdce, aby se odhalilo, tím víc se ztrácí. Můžeme se snažit být v pohodě, ale to není to samé jako láska. „Vezmu Tě na večeři, protože bych měl. Políbím Tě na dobrou noc, protože bych měl.“ Která žena by tohle chtěla? (…)

Romantika si žádá svobodná srdce.
Naopak nátlak ničí vše, čeho se dotkne.

(s. 69–71)