Říjnová výzva společenství ŽMM zní - změnit dvě věci, jednu v čase a jednu v prostoru. Tuto výzvu jsem si pro sebe trošku upravila. Prostor vynechávám. Náš malý byt využíváme do posledního místečka, změny - rozuměj úsporu a racionalizaci prostoru - provádím takřka neustále. A jsem u nás vcelku spokojená. Nebudu se tedy zbytečně znervózňovat dalším úkolováním sebe sama.

 

Jsou ale jiné dvě věci, které bych změnila ráda. Tou první je návrat ke starému dobrému zvyku otevírat denně Písmo. Posledních x let se mi to nedařilo. Třeba je teď vhodná příležitost zkusit to znovu. 

 

 

Ta druhá mě napadla po nedávné zpovědi. Je jedna věc, ke které se musím vracet při každém, úplně každém vyznání vin. Cti otce svého i matku svou, tak zní čtvrté přikázání. Jenže moje máma v mém životě - to je jako bludný kořen, o který neustále zakopávám. Začalo to snad někdy v mých patnácti letech a trvá to dodnes. Jsme tak jiné, tak zoufale jiné, máme tak odlišný pohled na svět, rozdílné názory, povahy, tolik věcí děláme každá úplně jinak. Co všechno jsem si musela před svou mámou vybojovat a obhájit - volbu oboru a profese, křesťanskou víru, volbu životního partnera, místo, kde bydlíme, způsob, jakým vedu svoje děti... Nepamatuji se, že by někdy některé moje rozhodnutí hned v začátku nezpochybnila. 

To nepíšu proto, že bych si potřebovala postěžovat. Spíš chci vykreslit situaci. Na většinu mamčiných připomínek už jsem si zvykla. Snažím se nepřipouštět si je k tělu, zkušenost mi ukázala, že se mám držet spíš svého vlastního úsudku. 

Nutno ovšem říct, že abych si zachovala zdravý rozum, zdravý přístup sama k sobě a taky zdravou a fungující rodinu, tak jsem občas byla (a stále jsem) ve vymezování hranic ve vztahu s mojí mamkou dost drsná. Nedokážu říct, jestli to bylo vždycky nutné. Někdo jiný by to možná dokázal lépe a víc bezbolestně. 

A také přiznávám, že není snad na světě člověk, který by mě dokázal tak spolehlivě vytočit. Některé telefonáty od mamky záměrně nezvedám. Především v situaci, kdy vím, že bych "ji nedala", že bych nedokázala zachovat klid. A tak stále narážím na přikázání cti otce svého a matku svou a marně hledám, jakým způsobem tedy mám svoje rodiče ctít. Jednou při četbě Písma mě zaujal verš: "... nikdy nezapomínej na bolesti té, která tě porodila." (Sir 7,27) Toto je důležité. Velmi důležité. Sama vím, co to je porodit dítě. A je mi jasné, že i kdyby moje máma neudělala nic navíc, už jen to, že mě odnosila a porodila, je důvod k vděčnosti a úctě vůči ní. A nemůžu být nespravedlivá. Moje mamka toho určitě udělala daleko víc. Vychovala mě, naučila mě chodit a mluvit, krmila mě, oblékala mě, umývala, pečovala o mě, když jsem byla nemocná, dala mi rodinné zázemí, umožnila mi vzdělání... No, bylo by toho hodně, kdybych měla všechno vyjmenovat. 

A tak jsem se snažila. Vážně jsem se snažila. Vyzkoušela jsem snad všechno. Pokusila jsem se maximálně přizpůsobit, "umlčet" sama sebe a to, co mi vadí a obtěžujeme mě, mlčky a trpělivě snášet. Jenže kdybych zůstala v takovém postoji, moje máma by mě převálcovala, nemohla bych být sama sebou. Nejpozději ve chvíli, kdy začalo jít o štěstí mojí vlastní rodiny, jsem musela říct jejím invektivám jasné ne. Tak jsem se tedy snažila být ve vymezování hranic důsledná, snažila jsem se ji upozornit na všechno, co mi z její strany vadí a jsem přesvědčená, že to taky může ublížit. Jenže jsem pochopila, že při vší snaze na obou stranách se v některých ohledech moje máma prostě nezmění. A možná to ani není nutné, protože ani ona jistě nedělá všechno špatně. Jsem vlastně přesvědčená o tom, že ji k jejímu jednání vedou ty nejlepší motivy. Má nás všechny velice ráda a chce pro nás to nejlepší. 

Tak jsem se ocitla ve slepé uličce. Vím, že se obě snažíme. A zároveň vím, že nám to zoufale nejde. Co s tím? V mnoha zpovědích mi bylo doporučeno, abych se za mámu modlila. Dělala jsem to. Prosila jsem, aby Pán něco změnil - aby změnil mamku nebo aby změnil mě - abych dokázala přemáhat svoje naštvání a rozladění z mnoha našich rozhovorů a vzájemného setkávání. Prostě aby se něco stalo. 

Teprve po poslední zpovědi mi to začalo docházet. Je dost dobře možné, že se nestane nic. Že se nezmění nic a nikdo. Že máma zůstane taková, jaká je. A já taky. A každé naše setkání bude výzva.

Jenže pořád tu bylo to doporučení se za mamku modlit. A tu mi přišlo na mysl a do srdce vzdát Bohu za moji mámu chválu. Neprosit o nic, jen chválit. Chválit Ho za to, že ji stvořil. Že ji stvořil takovou, jakou ji chtěl mít. Že je to právě moje máma, že mi dala život, že jsme šli kus cesty spolu, že se dodnes můžeme potkávat. Tento posun od prosby a touhy něco měnit k prostému vzdávání díků byl pro mě velký objev. 

Modlitba chval za moji mámu je tou druhou věcí, kterou bych ráda zařadila do svého denního programu. Přijde mi, že by to mohla být účinná zbraň proti mým nekonečným pádům v oblasti čtvrtého přikázání. A díky těmto chválám vidím mámu v mnohem lepším světle. 

Možná taky máte v životě nějakého člověka, o kterého neustále "zakopáváte". Budu ráda, když pro vás bude tento článek v něčem inspirativní.