Za pár dní jsou tu dušičky. Čas, kdy vzpomínáme na všechny, které jsme měli rádi. Zároveň tu máme výzvu ŽMM – proměna prostoru.

Nemůžu se rozhodnout, jestli mám tento čas ráda, nebo vlastně ne. Ráda zapaluji svíčky, zdobím věnce... Zároveň sychravo, mlhy a zima má neblahý vliv na moji psychiku. Většinou to zvládnu zahnat saunou a vonnými olejíčky, ale teď v těhotenství je to nějak těžší. Tak jsem si aspoň ozdobila truhlík. Normálně ho mám venku za oknem, ale jak teď fouká, je schovaný, už mi jednou totiž spadnul (proto se ty vřesy tak kácí).

 

 

Ráda bych jen krátce vzpomněla na svého tchána. Dodnes si uvědomuji, jakým byl pro mne darem. Nedávno jsme byli v Praze, kde na Zbraslavi dědeček už přes rok odpočívá.

Ten pocit, kdy i po této době se u hrobu rozbrečím. Vím, že už je mu líp, ale přesto mi tak chybí… Zvláštní... U jiných hrobů to tolik nebolí, přestože mi mnozí chybí a moc.

Přidávám jen odkaz na článek, který jsem psala na svůj blog krátce po jeho úmrtí a za nějž jsem zpětně moc ráda. Je tam pár drobností, které bych bez něj určitě zapomněla. Fotka má v naší vitrínce stálé místo.

https://verunka55555.signaly.cz/1603/mila-anezko

 

 

Manžel vyrobil krásný kříž do doby, než bude možné hrob osadit kamenem a trvalým náhrobkem. Vyrobil kříž i mojí malé sestřičce, které rodiče nějak nenechali udělat náhrobek. Nebyl čas, peníze… Jsem moc ráda, že ten hrob už není anonymní. Že jsme to společně dotáhli. Není to sice proměna aktuální, ale je pro mne velmi důležitá.