Do zářijové výzvy ŽMM jsem se sice nezapojila článkem, ale zkusila jsem si pro sebe víc dní zapisovat, jak náš den vypadá. Jsem s ním celkem spokojená a díky tomuto „zapisování“ jsem se naučila zase o něco víc „žít přítomným okamžikem“, což má na moje celkové nastavení až zázračný efekt.

Říjnová výzva má vnést do našeho života dvě změny – v čase (jak ho využíváme) a v prostoru.

Uf. Příležitostí ke změně v čase cítím víc. Především je to můj čas na internetu, s kterým stále bojuji, a ačkoli se zlepšuji, pořád to není ono. Vybrala jsem si ale jinou věc a to je jídlo. V neděli jsme byli u našich na obědě, k němuž jsem zasedla dříve než ostatní s tím, že mám strašný hlad. Hodila jsem si chodidlo na židli (pozice zkroucená opice) a zhltla polévku. „Trochu jsi nám zvlčela,“ poznamenala mamka. Dnes jsem spěchala na polední mši a v tom poklusu pocítila hlad. Řešením byla sekaná v housce pochybné kvality sežvýkaná při běhu za kočárem. Takže takhle to dál nejde. Máme teď s Kryštofem komplikované dojíždění do města, autobus jede dopoledne jen jeden a přes poledne někde čekáme, až si nás manžel ve tři hodiny vyzvedne. O to větší výzva je, abych připravila jídlo do krabičky, nebo ho doma v klidu uvařila a hlavně v klidu snědla. Na stole, z hlubokého a mělkého talíře, příborem, v normálním sedě na židli. Při čekání ve městě mi stačí splnit požadavek „v klidu“. Aspoň jednou denně. Vnímám to jako velice důležité, protože jsem dlouhodobě vypozorovala, že když nejsem najezená, hraji roli „trpělivé maminky“ o dost obtížněji, než obvykle. Takže nejde „jen o jídlo“, ale o cosi hlubšího, o investici do vztahů.

Změna v prostoru je moje nynější potěšení. Budeme dorekonstruovávat dům a z Kryštofova pokoje, který je momentálně skladištěm, se bude moci stát opravdový pokojíček. Je to pro mě výzva v mnoha směrech. Zařizování místností mě vždy bavilo. Mám ráda IKEA katalogy, brouzdávala jsem na blozích o designu, na střední škole jsem toužila být bytovou architektkou. Už před narozením Kryštofa jsem studovala z knih Montessori koncept učení, výchovy i zařízení prostoru. A všechny ty pokojíčky na blozích maminek jsou tak úhledné, jemné a prostě „katalogové“. A tak si musím připomínat, že (1) Kryštof je kluk a tak něžní motýlci nejsou to pravé…, (2) mám sice relativně „dost peněz“, což ale neznamená, že budu bezhlavě utrácet – musím promyslet, co použiji z toho, co už máme, co můžu oželet úplně a do čeho naopak zainvestuji s vidinou toho, že to něco vydrží, s Kryštofem to poroste či to bude dobře prodejné. (3) Také se musím oprostit od touhy mít designovou tapetu, když stejně dobře můžu kvalitně vymalovat (budu zkoušet ekologické jílové barvy) a ozdobit stěnu obrázky (které není třeba kupovat na Fleru, ale namalovat si je sama nebo poprosit šikovnou kamarádku). (4) Od čeho se naopak oprostit nesmím, je kleknout si „na kolena“ a prostor projít Kryštofovým pohledem.

V pokojíku bude spací kout, modlitební kout, polička s knihami, poličky s hračkami, stolek s židličkou, skříňka na oblečení, hrací koberec a hlavně moje stará skříň, která se promění v Kryštofem momentálně tolik milované „bunkry“.

Prý prostor člověka utváří (mimo jiné). Tak snad mu ho s manželem připravíme dobře. Už teď víme, že nás to oba baví, tak snad se dočkáte i článku o tom, jak jsme nakonec dopadli.

Ilustrativní foto montessori principů.

Zdroj: http://www.mammapretaporter.it