…zpívali jsme před několika dny o slavnosti Ježíše Krista Krále. A mně ten verš připomněl otázku, která mi vrtá hlavou už delší čas – je postava sv. Josefa pro mě a pro další chlapce a muže inspirativní? Nebo hledáme svoje vzory ještě někde úplně jinde? Začnu ale z úplně jiného konce.


 

Před lety, na začátku přípravy ke kněžství, v takřečeném Teologickém konviktu jsme mimo jiné také narazili na několik titulů „povinné četby“. Mezi knihami, o nichž jsme pak společně s jedním z představených diskutovali, bylo také dílo Johna Eldredge Pozor, srdce muže!. A vzpomínám si, že jsem byl snad jediný, komu se tenkrát nelíbilo.

Svůj názor jsem za ta léta nezměnil a nelíbí se mi dosud. Proč? Nemohu se totiž ztotožnit ani s jedním obrazem muže, který autor ve své knize předkládá. Zdá se – a opravte mě, jestli se pletu – že nabízí jen dvě alternativy: zženštilý „nechlap“, kterého ráno někam postavím a večer jej tam najdu – anebo nespoutaný rváč, bojovník, lovec, divoch… prostě a jednoduše nejlépe někdo jako hlavní hrdinové gibsonovských filmů Patriot či Statečné srdce. (Utkvělo mi mimo jiné, jak byl autor potěšen, když dostal od své rodiny pod stromeček meč šaršoun.)

zdroj obrázku: csfd.cz

Ponechme stranou, nakolik tyto akční filmy zobrazují reálnou historii, nebo spíše to, co si většinové publikum přeje vidět a za historii pokládat. Potíž je spíše v tom, jaký by podle nich – a podle autora citované knihy – měl skutečný muž být.

Měl by to být nepochybně chlapák. Pere se o svoje a za svoje, válečný ryk mu není cizí, chrání své rodné hnízdo, a běda jak mu na ně někdo sáhne. V době míru a klidu z něj nevystrčí špičku nosu a láskyplně se věnuje svým nejbližším; když však jde do tuhého, zjistíme, že se najednou bije za ideály, a to hlava nehlava. Je nepochybně odvážný, drsný, bezprostřední, nespoutaný – často v příkrém protikladu vůči svým uhlazeným, noblesním arcinepřátelům. A krom toho je takřka nevyhnutelně patetický.

Tohle ale není můj hrdina.

Mimochodem, kdo je to vlastně hrdina? Už Platón ve svém dialogu Lachés nechává Sókrata diskutovat o podstatě hrdinství, resp. statečnosti; a ukáže se, že statečné může být svým způsobem protichůdné jednání. Nejenže je statečný ten, kdo se odvážně vrhne na nepřítele; statečný je i ten, kdo ustojí útok na svém místě, a to nejen sám, nýbrž i spolu s ostatními bojovníky. Statečné dokonce může za určitých okolností být i ustoupit ze svých pozic a couvnout před nepřítelem – pokud si toho taktika žádá. A statečné může být nejen bojovat svůj osamělý boj, ale i tak trochu zříci se sám sebe a přijmout, že mi velí někdo jiný, bojovat jednotně s ostatními v šiku.

Taková statečnost ale ve zmiňovaných filmech, a obávám se, že ani v Eldredgeově pojetí nemá místo. Takový boj je vyhrazen jen té „špatné straně“, kterou tvoří (v souladu s americkou mytologizací dějin) ti „zlí červenokabátníci“, tedy Angličané, ať už proti nim hlavní hrdina bojuje ve století 13. či 18. Jenže dost možná právě mezi nimi bych hledal své hrdiny já…

Nevyrostl jsem v Zámoří. Jsem Evropan, kterého v době dospívání nezajímala americká válka za nezávislost ani za mák. Kromě Foglarových hrdinů byli mou inspirací tři mušketýři (ano, byli vlastně čtyři), anebo i takový Robin Hood, který koneckonců také nebyl žádný „vlk samotář“, ale náčelník svých lidí, nerozborného společenství. A samozřejmě nesmím zapomenout na mayovky! Co bych si počal bez Old Shatterhanda – ze kterého jeho evropanství jen čišelo, a který měl přitom hlubokou úctu k původním neevropským kulturám…

 

Ovšem abych nezapomněl: moje sympatie si získávala i komická postavička lorda Castlepoola, takřečený „Motýlkář“, který si však i za nejožehavějších situací přece jen zachovával úroveň dokonalého gentlemana.

A tohle je typ hrdiny, který mi v onom pohledu na „srdce muže“ chybí nejvíce: gentleman klasického střihu. Reprezentant všeho pozitivního, co dává civilizace a civilizovanost světu. Člověk, který se nestydí za to, že už dějiny dosti pokročily od dob lovců a sběračů. Člověk, který si je dobře vědom toho, že míru lze dosáhnout nejen hrdinským bojem, ale také vytrvalým diplomatickým úsilím. (A ne, prosím; neargumentujme velmi nediplomatickým a negentlemanským Mnichovem 1938.) Člověk, který den co den dovede žít svou tichou, hlubokou, nechvástavou zbožností.

 

 

Gentleman je muž, který si nepotřebuje dokazovat svou mužnost hranou divokostí. Muž, který odmítá přijmout bipolární rozdělení mužského světa na metrosexuály a „ušlechtilé divochy“. Muž, který se nedívá na ženu jako na kořist, jíž je třeba se zmocnit, či pevnost, kterou je nutno dobýt. Muž, který jedná se ženou v hluboké úctě k jejímu ženství. Muž, který nemá zapotřebí upevňovat svou identitu degradováním ženy.

(Nelze v této souvislosti nevzpomenout na herce a moderátora Vladimíra Čecha, který kdysi prohlásil: „Poté co jsem byl se svou ženou u porodu, nesměju se ‚slepičím‘ vtipům ani ze zdvořilosti.“)

Nemohu se zbavit dojmu, že právě takoví hrdinové nám (tedy mně a mnohým dalším mužům) dnes chybí. Anebo se po nich možná neumíme dívat. A nikdo a nic mě nepřesvědčí, že o takové muže ženy nestojí… (A pokud snad někdo něco takového tvrdí, doporučuji povídku Jeroma Klapky Jeroma Paní Kornerová si neváží toho, co má z knihy Henryho svědectví.)

À propos, setkal jsem se nedávno se srovnáním vztahu muže a ženy coby Malého prince a jeho Růže. Ovšem ani pod to se nemohu podepsat. Růže byla pro Malého prince bytost sice svým způsobem komunikující, ovšem nikoli partnerská. Malý princ o ni pečoval, musel snášet její vrtochy, obdivoval její krásu, cenil si její jedinečnosti – ale pořád to bylo stvoření o třídu nižší. Ne; takto se gentleman na dámu dívat nemůže.

Jsem přesvědčen, že i dnes lze být gentlemanem, byť to není snadné. Že i dnes lze žít s ideály nejen v době vypjaté, ale i v období klidu a pokoje. Že i dnes lze jednat s druhými taktně a diskrétně. Že i dnes se zralý muž obejde bez patosu a bojového ryku. Že i dnes se některé věci nedělají prostě proto, že se nedělají. Že i dnes se muž může dívat na ženu jako na dámu – jako na partnerku v dialogu. Že i dnes se lze stát gentlemanem tak, že o svém gentlemanství nebudeme mluvit, ale budeme je žít.

Znovu se přede mnou objevuje postava sv. Josefa. Ne, není to chudáček odstrčený někam do kouta, byť ho tak někdy malujeme. Je to muž se vším všudy, který i kritické situace řeší v tichosti a s klidem (Mt 1,19–24). Muž, který by beze vší pochybnosti nemluvil o své ženě s despektem a nehleděl na ni přes prsty. Muž, který se nemusí rvát za každou cenu a ví, kdy je třeba ustoupit (Mt 2,14nn.). Muž, který mohl být lidským vzorem i pro Boha, jenž se stal člověkem.

 foto: autor

---

pro ŽMM napsal p. Zdeněk Drštka