Podzim jako roční dobu mám nejradši, cítím se v něm nejvíc sama sebou. Už pár let zkouším zjistit, proč tomu tak je. Každý rok přijdu na něco jiného, každý rok dávám těmto věcem různou váhu. Jeden prvek se ale objevuje pravidelně a jde ruku v ruce s oním pocitem - touha najít samu sebe v nejpřirozenější formě.

Cestou k sobě člověk dříve nebo později narazí na ty, kteří s ním byli od narození. Rodiče, prarodiče a další příbuzní. Někdo se má s těmito lidmi možnost vídat pořád, někdo ne. Moje sestra a já už z prarodičů máme "jen" jednu babičku a jednoho dědečka. Maminčinu maminku a tatínkova tatínka. A ani s jedním to není v poslední době jednoduché - s babičkou po stránce psychické, s dědečkem fyzické. Vím, že to v žádném případě nezměnšuje moji náklonnost k nim, ale čím dál častěji přemýšlím o tom, jak moc budou moje vzpomínky na ně jednou ovlivněny právě tímto jejich současným stavem. Zvlášť kvůli bolesti, která svírá a ovlivňuje nejen je, ale i všechny blízké...

Vždycky jsem o sobě mohla tvrdit, že jsem byla v lásce vychovávané dítě. Moje současné vzpomínky na okamžiky strávené s prarodiči jsou stále hlavně pozitivní. Vliv svých babiček a dědečků na sobě vnímám snad každý den. Už jenom v chutích, vůních a sluchových vjemech. Jedny prarodiče si vybavím, když uslyším znělku Radiožurnálu a ucítím kuře na divoko, druhé pak ve vůni dušených brambor a při náhodném přiblížení se k někomu, kdo kouří - jako dědeček - cigarety Camel, k té podivné směsi pachů, v níž jsem už jako malá identifikovala kromě kouře něco podobného lentilkám... Ano, jsou to nejčastěji situace spojené s jídlem. Proč ne? Vždyť v tom všem taky byla láska.

Letos uplynulo čtrnáct let od odchodu babičky a šest od odchodu dědečka. Oba mé žijící prarodiče ztráta milované manželky a manžela velice poznamenala. Každý s ní vede jiný boj. A do každého z nás oba vyryli hluboké stopy. Do svých nejbližších nejhlubší.

Na své zesnulé prarodiče myslím často. Na dědečka častěji, jeho smrt mě zasáhla víc a v dospělejším věku, ale zase mám sílící dojem, že povahově se hodně blížím babičce.
Pamatuju si na babiččin pohled bez úsměvu, když jsme ji v posledních dnech navštěvovali v nemocnici. Do té doby jsem ji takto nepoznala. Babička zemřela ve stejném roce, v jakém se narodily moje sestra a sestřenice. Obě je držela v náruči, obě poznala.
Pamatuju si moment, kdy si mě dědeček už v době své nemoci vzal stranou a položil mi moji ruku na svoje vystouplá žebra. Nechtěl, abych pod vlivem začínající mentální anorexie zhubla tak jako on kvůli rakovině. Myslím, že právě tento zážitek odstartoval moji cestu z nemoci ven. Parafráze přeměny nevěřícího Tomáše...

Moji zesnulí prarodiče jsou mi nejblíž na dvou místech. Ač na hřbitovy chodím ráda, tam je tak blízko nevnímám. Asi i proto, že babičku má dědeček doma za sklem ve skříni. Dědeček má u nás doma své místo v rámečku na skříni. Na fotce z léta sedí v proutěném křesle, na hlavě babiččin klobouk a na tváři široký úsměv.

Nejblíž jsou mi oba, když se na ně dívám.