Čas podzimních věnců, zápálených svíček, svítících hřbitovů. Doba, pro mě velmi citlivá a osobní. Nikdy jsem tolik "dušičkový čas" neprožívala. Ale dnes je tomu jinak. Chybí mi člověk, jehož nepřítomnost mi svírá srdce.

 

Jedna z výzev ŽMM v tomto měsíci byla udělat si místo na fotku našich prarodičů, babičky, dědečka nebo blízkých, kteří už jsou Doma.

Stačilo zvednout hlavu od počítače a pohlédnout do rohu kuchyně na mikrovlnku. Dva výrazné rámečky s fotkami usměvavého, šťastného člověka. Člověka, který tak náhle odešel, že stále bojuju s příjetím této reality.

V mém srdci bude mít navždy své místo, ale chtěla bych s ním ještě jednou, jedinkrát mluvit a říct mu,

  • že mě moc mrzí, že jsem nemohla udělat víc proto, abys tu zůstal s námi...
  • že stále vidím, jakobys mi svým posledním pohledem něco důležitého říkal...
  • že kdybych věděla, že s tebou mluvím naposled, určitě bych ti neřekla, že ta zabijačková polévka tě postaví na nohy, ale že tě mám moc ráda...
  • žes mi byl bližší než by kdokoliv tušil...
  • že ti děkuju za to, s jakou láskou a péčí jsi o mě pečoval...
  • že si nesmírně vážím tvé velkorysosti...
  • že jsem v tobě vždycky viděla velký vzor...
  • že je mi líto, že tě můj syn nemohl poznat...
  • že věřím v to, že se jednou setkáme, abych ti to mohla všechno říct...
  • že se slzami v očích chystám věnec na tvůj hrob...
  • že nedokážu odpustit sama sobě, že jsem tě nechala tak brzy odejít...
  • promiň...

     Jak ti to mám říct, abych ve své duši našla klid?