Je čtvrtek. Normálně jezdím v pět hodin pro 6letou prvňačku do baletu a pak jdeme samy na mši svatou. Je to výjimečný čas, který travime spolu a s Pánem. Dnes to bylo jiné. Tatínek musel pracovat a já se vracela z města i s dětmi mladšími. A šli jsme na tu mši. Nejstrašnější mše v mém životě. Nejmladší byla tak moc rozverná a hlučná, že jsem ji z naší první lavice odvedla pod kur a poprosila zbývající děti, ať to v tichu chvilku vydrží. Načež vidím jak kluk běhá lavici sem a tam a šoupě s sebou kancionál, prvňačka pohoršuje na místě, jen ji skákala čepice. V kuse. Pořád. Do toho ta malá. Vzteká se že chce na zem, vzteká se že je na rukách, vzteká se že chce dopředu do lavice.. ve mně to vře. Brunatnim. Mám strašnou chuť je vyrvat před kostel, servat je a zmlátit. Jsem zoufalá, bezmocná z jedné věci, kterou nechci jmenovat. A navíc zítra máme jet na víkend do kláštera. Já a holky. Proběhlo proměňování, vše se stupňuje, slzy se mi tlačí do očí, v nitru do to chci s dětmi fyzicky vypořádat a najednou přijde kluk žalovat na sestru. Jako vždy. Jediný zalobnicek v rodině. Akorát do rány. Ovládnu se a pošlu ho pro sestru, ať přijdou. Kněz zrovna pozvedá hostii, hle Beránek Boží. A já na to nemám. Potlacuju slzy a v srdci říkám Bože já nemůžu. Ježíši takhle nevypada příbytek pro tebe. V mém srdci teď není láska. Kněz přijímá a já děti strkám ze dveří ven. Vlezou do auta, zavřu za nimi a stojím venku, hledím na hvězdy a prosím Ježíše ať je se mnou, drží mě. Hlavou mi litaji ty hrůzné výčitky, výkřiky na děti, všechno jim to chci vmest do očí.

Nastupuju, jedeme. Děti se už vidí doma a každé se na něco ptá- dáš mi doma bonbon? Zapneš nám vecerdu? Můžu to a můžu tamto? Mlčím. Pořád to vře. Chci na ně zakřičet, že za to chování si nezaslouží. A vzpominam na včerejšek. Na ŽMM jsem strašně obhajovala pravdu. Vtom mě to napadne. Děti na mě pořád mluví a já najednou téměř ubrecene říkám: děti, nemůžu vám odpovědět, protože jsem na vás tak naštvaná, že na vás chci moc křičet, říct vám hodně skaredych věci a chci vás taky moc zbít na zadek. A proto chci raději mlčet, abych na vás škaredě nekricela. Děti na chvilinku utichnou a pak se začnou v klidu bavit mezi sebou, plánují co doma budou dělat. A do mého srdce přichází Pán a s ním hluboký pokoj, velmi citelná přítomnost Boží, úplné uklidnění, duchovní přijímání. Nikdy mi tak citelně nespadl kámen ze srdce, to nebylo ulehčení, to bylo úplné očištění, vysvobození, dokonale, bez následků. A stalo se to během 5 minut, tak trvá cesta od kostela domů.

Domu jsem přijela vpravdě tak, jako kdyby se to před chvílí nestalo. Viděla jsem děti krásné, bez hněvu, výčitek, pomazlili jsme se, vtipkovali a sbalili věci na víkend. Ráno jsme dovezli kluka do školy a jely přes celou republiku do kláštera. Cesta proběhla dobře a přesně ve 12 jsme dorazily, ubytovaly se, prošly město. Začali projíždět ostatní. Celkem nás bylo 12 dospělých, 3 děti. 11 letá dcera předsedy, moje 6 a 2 roky staré dcerky. Program - mše, přednášky, skupinky, vnitřní modlitba, přímluvna modlitba, duchovní rozhovory, růženec, liturgie hodin. 

Co změnilo můj pohled na děti? Přišly mi chvílemi hlučné. První den jsem se necítila dobře. Myslela jsem, že vyrusujem. Ráno mi jeden pán říká - ty máš tak neskutečně hodné děti! Jak byly v klidu na mši! Moje osmiletá to nevydrží. A najednou to začali potvrzovat i další, že vážně, já bych tu dceru vzít nemohla, a moje vnučky by z toho udělaly kulnicku na dříví. Zůstala jsem zírat a během víkendu to rozjimala. A začala jsem si děti víc vážit, víc je chválit, více se na ně dívat, jinýma očima. Hanička se s lidmi dost seznámila, nechtělo se jí odejít, smutně se loučila a chce jet zas.

Před odjezdem po mši přišla jedna paní a říká: já ti to musím říct, fakt musím. Mě to fascinuje, jak ty s holkama komunikujes bez slov. Tolik pohledů, doteku, nošení, a vy si rozumíte a ty děti tě poslouchají! (Nikdy mě toto nenapadlo, všimnout si tohoto nebo na tom cíleně pracovat) Zato moje vnučky, to je hrozné. Dcera s nimi furt jenom mluví a vysvětluje a diskutuje a já se s nimi nedomluvim. Ony neuposlechnou, dokud jim vše nevysvětlim, ale takhle to nejde! My než se k něčemu dopracujeme! A navíc všechna ta slova a rozhovory pouzivaji proti nám. (Napadlo mě- aha, nevychova, dítě partner, všechno si vysvětlovat). A zrovna jsme s tou paní stály u obrazu Terezie z Lisieux. Tak jsem jí upřímně odpověděla: víte, já dělám moc chyb. Moc a denně. Ale právě díky Terezii mám důvěru v Boha. Vždyť ona pop popisuje kolik zranění si odnesla z výchovy a dětství a jak to Pan postupně uzdravoval. A Pán všechny výchovné chyby použil pro růst Terezie ve svatosti. A to je to. Já se vzala snahy dokonale vychovat. Hledat dokonalý výchovný či nevýchovny systém. Já nechávám Boha, aby působil skrze mé slabosti a chyby. Protože on jediný dokáže pracovat s duší mých dětí. A to je pro mě jediná důležitá věc. 

Nebylo to poprvé, co mi lidé chválí vychované děti, ale poprvé mě to tak hluboce zasáhlo. Jsem netrpěliva. Hned křičím, používám násilí. Vůbec je nevyslechnu, nemám na ně čas. Nebaví mě jejich hry. Úkoly jsou o křičení, gumování.. pořád jen něco zakazuju, často mě to nebaví, chci si dělat svoji práci... A odevzdala jsem svou nedokonalost Bohu. Kladu ho na první místo. Hledám co na mě chce napravit. Vede mě a ukazuje na čem mám pracovat. Ale jde mi to pomalu.

Objevila jsem ale jedno životní moudro: účinnější je dělat chyby, ale důvěřovat v Ježíše a vše mu svěřovat, než být rodičem téměř bez chyby, aplikující principy nevychovy atd, ale bez pozvání Ježíše do výchovy. Účinnější je první způsob. Nese ovoce a já smekam před Pánem! Na mých dětech totiž odvedl skvělou práci! Já jsem sama o sobě matka nemožná.

Ještě mě napadl jeden postřeh - osvědčilo se mi už víckrát, že dvě noci se dají s dětmi v klášteře apod zvládnout. Přesně tak dlouho těm mým tvrá, než se pořádně rozkoukají, poznají prostředí, otrkají, seznámí s ostatními lidmi. Když jsem byla na noc třetí, to už bylo přes čáru. A v tomhle moc doporučuji např Koclířov. Tam je i fajn zázemí pro děti, když se tam vypravíte přes léto a turnusy, budou tam i jiné děti a katechetky pro ně mají program, takže budete mít i čas pro sebe, Pána, zpověď, soukromou adoraci atp... A když to bude jen tak v roce, tak jak večer usnou, uděláte pár kroků a jste před svatostánkem ;)

---

pozn.: Povodny text bez editace.