Je čtvrtek. Normálně jezdím v pět hodin pro 6letou prvňačku do baletu a pak jdeme samy na mši svatou. Je to výjimečný čas, který travime spolu a s Pánem. Dnes to bylo jiné. Tatínek musel pracovat a já se vracela z města i s dětmi mladšími. A šli jsme na tu mši. Nejstrašnější mše v mém životě. Nejmladší byla tak moc rozverná a hlučná, že jsem ji z naší první lavice odvedla pod kur a poprosila zbývající děti, ať to v tichu chvilku vydrží. Načež vidím jak kluk běhá lavici sem a tam a šoupě s sebou kancionál, prvňačka pohoršuje na místě, jen ji skákala čepice. V kuse. Pořád. Do toho ta malá. Vzteká se že chce na zem, vzteká se že je na rukách, vzteká se že chce dopředu do lavice.. ve mně to vře. Brunatnim. Mám strašnou chuť je vyrvat před kostel, servat je a zmlátit. Jsem zoufalá, bezmocná z jedné věci, kterou nechci jmenovat. A navíc zítra máme jet na víkend do kláštera. Já a holky. Proběhlo proměňování, vše se stupňuje, slzy se mi tlačí do očí, v nitru do to chci s dětmi fyzicky vypořádat a najednou přijde kluk žalovat na sestru. Jako vždy. Jediný zalobnicek v rodině. Akorát do rány. Ovládnu se a pošlu ho pro sestru, ať přijdou. Kněz zrovna pozvedá hostii, hle Beránek Boží. A já na to nemám. Potlacuju slzy a v srdci říkám Bože já nemůžu. Ježíši takhle nevypada příbytek pro tebe. V mém srdci teď není láska. Kněz přijímá a já děti strkám ze dveří ven. Vlezou do auta, zavřu za nimi a stojím venku, hledím na hvězdy a prosím Ježíše ať je se mnou, drží mě. Hlavou mi litaji ty hrůzné výčitky, výkřiky na děti, všechno jim to chci vmest do očí.
Nastupuju, jedeme. Děti se už vidí doma a každé se na něco ptá- dáš mi doma bonbon? Zapneš nám vecerdu? Můžu to a můžu tamto? Mlčím. Pořád to vře. Chci na ně zakřičet, že za to chování si nezaslouží. A vzpominam na včerejšek. Na ŽMM jsem strašně obhajovala pravdu. Vtom mě to napadne. Děti na mě pořád mluví a já najednou téměř ubrecene říkám: děti, nemůžu vám odpovědět, protože jsem na vás tak naštvaná, že na vás chci moc křičet, říct vám hodně skaredych věci a chci vás taky moc zbít na zadek. A proto chci raději mlčet, abych na vás škaredě nekricela. Děti na chvilinku utichnou a pak se začnou v klidu bavit mezi sebou, plánují co doma budou dělat. A do mého srdce přichází Pán a s ním hluboký pokoj, velmi citelná přítomnost Boží, úplné uklidnění, duchovní přijímání. Nikdy mi tak citelně nespadl kámen ze srdce, to nebylo ulehčení, to bylo úplné očištění, vysvobození, dokonale, bez následků. A stalo se to během 5 minut, tak trvá cesta od kostela domů.
Domu jsem přijela vpravdě tak, jako kdyby se to před chvílí nestalo. Viděla jsem děti krásné, bez hněvu, výčitek, pomazlili jsme se, vtipkovali a sbalili věci na víkend. Ráno jsme dovezli kluka do školy a jely přes celou republiku do kláštera. Cesta proběhla dobře a přesně ve 12 jsme dorazily, ubytovaly se, prošly město. Začali projíždět ostatní. Celkem nás bylo 12 dospělých, 3 děti. 11 letá dcera předsedy, moje 6 a 2 roky staré dcerky. Program - mše, přednášky, skupinky, vnitřní modlitba, přímluvna modlitba, duchovní rozhovory, růženec, liturgie hodin.
Co změnilo můj pohled na děti? Přišly mi chvílemi hlučné. První den jsem se necítila dobře. Myslela jsem, že vyrusujem. Ráno mi jeden pán říká - ty máš tak neskutečně hodné děti! Jak byly v klidu na mši! Moje osmiletá to nevydrží. A najednou to začali potvrzovat i další, že vážně, já bych tu dceru vzít nemohla, a moje vnučky by z toho udělaly kulnicku na dříví. Zůstala jsem zírat a během víkendu to rozjimala. A začala jsem si děti víc vážit, víc je chválit, více se na ně dívat, jinýma očima. Hanička se s lidmi dost seznámila, nechtělo se jí odejít, smutně se loučila a chce jet zas.
Před odjezdem po mši přišla jedna paní a říká: já ti to musím říct, fakt musím. Mě to fascinuje, jak ty s holkama komunikujes bez slov. Tolik pohledů, doteku, nošení, a vy si rozumíte a ty děti tě poslouchají! (Nikdy mě toto nenapadlo, všimnout si tohoto nebo na tom cíleně pracovat) Zato moje vnučky, to je hrozné. Dcera s nimi furt jenom mluví a vysvětluje a diskutuje a já se s nimi nedomluvim. Ony neuposlechnou, dokud jim vše nevysvětlim, ale takhle to nejde! My než se k něčemu dopracujeme! A navíc všechna ta slova a rozhovory pouzivaji proti nám. (Napadlo mě- aha, nevychova, dítě partner, všechno si vysvětlovat). A zrovna jsme s tou paní stály u obrazu Terezie z Lisieux. Tak jsem jí upřímně odpověděla: víte, já dělám moc chyb. Moc a denně. Ale právě díky Terezii mám důvěru v Boha. Vždyť ona pop popisuje kolik zranění si odnesla z výchovy a dětství a jak to Pan postupně uzdravoval. A Pán všechny výchovné chyby použil pro růst Terezie ve svatosti. A to je to. Já se vzala snahy dokonale vychovat. Hledat dokonalý výchovný či nevýchovny systém. Já nechávám Boha, aby působil skrze mé slabosti a chyby. Protože on jediný dokáže pracovat s duší mých dětí. A to je pro mě jediná důležitá věc.
Nebylo to poprvé, co mi lidé chválí vychované děti, ale poprvé mě to tak hluboce zasáhlo. Jsem netrpěliva. Hned křičím, používám násilí. Vůbec je nevyslechnu, nemám na ně čas. Nebaví mě jejich hry. Úkoly jsou o křičení, gumování.. pořád jen něco zakazuju, často mě to nebaví, chci si dělat svoji práci... A odevzdala jsem svou nedokonalost Bohu. Kladu ho na první místo. Hledám co na mě chce napravit. Vede mě a ukazuje na čem mám pracovat. Ale jde mi to pomalu.
Objevila jsem ale jedno životní moudro: účinnější je dělat chyby, ale důvěřovat v Ježíše a vše mu svěřovat, než být rodičem téměř bez chyby, aplikující principy nevychovy atd, ale bez pozvání Ježíše do výchovy. Účinnější je první způsob. Nese ovoce a já smekam před Pánem! Na mých dětech totiž odvedl skvělou práci! Já jsem sama o sobě matka nemožná.
Ještě mě napadl jeden postřeh - osvědčilo se mi už víckrát, že dvě noci se dají s dětmi v klášteře apod zvládnout. Přesně tak dlouho těm mým tvrá, než se pořádně rozkoukají, poznají prostředí, otrkají, seznámí s ostatními lidmi. Když jsem byla na noc třetí, to už bylo přes čáru. A v tomhle moc doporučuji např Koclířov. Tam je i fajn zázemí pro děti, když se tam vypravíte přes léto a turnusy, budou tam i jiné děti a katechetky pro ně mají program, takže budete mít i čas pro sebe, Pána, zpověď, soukromou adoraci atp... A když to bude jen tak v roce, tak jak večer usnou, uděláte pár kroků a jste před svatostánkem ;)
---
pozn.: Povodny text bez editace.
Jeden z nej článků tady... Píšeš mi z duše. MOC DÍKY!!
Ach jak Ti rozumím :)...
Ja myslim ze nejucinnejsi zpusob je kombinace obou variant. Hledat cestu k detem i skrz principy nevychovy a jinych vychovnych smeru,ale zvat do vseho Hospodina a dovolit si delat chyby,mnoho chyb. Tot moje zkusenost :-).
To je tak povzbudivy clanek. Dekuji..
I já tuto Boží pomoc dobře znám.Bez ní by nám bylo hodně těžko.Podle toho příkladu můžeme odhadnout,jak těžko je nevěřícím lidem,kteří tuto pomoc nevyhledávají...
@kecka: Vidím to podobně. Díky.
kecka: souhlasím ale nemám na to čas ani povolání. Pán chce, abych vše řešila s ním a jenom s ním, on sám mi dává vědět co a jak a kudy kam. Ale to popisuju svoji cestu, každý má jinou a já ji s otevřeným srdcem přijímám, protože věřím, že každý věřící a každá maminka tady se snaží jít tou cestou, kterou pro ni Pán má ;)
bumiku,ja bych te chtela osobne potkat....
Krásný. V modlitbě Rodičovské požehnání je jedna část, kterou mám nejvíc ráda : Uzdrav svou láskou všechna
citová zranění jejich srdcí.
Modlím se ji moc ráda, protože vím, že dělám nespočet chyb a ubližuji tím svým dětem, ale i tyhle zranění Bůh dokáže uzdravit.
Mam prakticku poznamku: myslim, ze pre 6 rocne dieta je den, kedy ide do skoly (do skolnej druziny ?), na balet a nakoniec do kostola nadmieru narocny. Sama by som taky program tazko zvladla. Nedivim sa, ze vycerpane dieta je neposedne a "vyrusuje". Nevsuvala by som za kazdu druhu vetu Najvyssieho, ale skor sa snazila posluzit svojim detom a prostrednictvom tejto sluzby Bohu.
Článek jsem četla ještě v ROZEPSANÝCH a napadlo mě, jestli si toho pisatelka na sebe nebere moc.
Uvedený program je pro mě už hodně extrémní a napadá mě, že za většinu stresu (a tím pádem i naštvání) si může pisatelka sama.
Pozn.: ano, jsem tak trochu cynická. "Svatou povinnost" je totiž potřeba občas okořenit i trochou vlastního úsudku.
Kladu sobe i Bohu otazku,co je pro deti,jejich spasu,prinosnejsi-jestli mse sv.za kazdou cenu(tedy po narocnem programu kdy vim ze je to nad jejich sily) nebo pokud uz potrebuji je dostat “pred Pana” tak jen kratka navsteva kostela s modlitbou nebo proste jen mse v nedeli kdy je mse sv.hlavni naplni dne a pro deti tedy lepe zvladnutelna (pokud jdu v rozumny cas)?
Cesta kterou jde @bumik je pro me nepochopitelna ale v mnohem inspirativni,treba v tom vice s detmi o Bohu mluvit,vice jim ukazovat,co je pro me ve vire dulezite,i kdyz formu volim vetsinou hodne jinou.
A jeste jsem premyslela nad tim Hospodinem v kazde druhe vete-napsane to vypada hodne zvlastne ale kdyz jsem premyslela,jak bych mnoho svych zazitku popisovala ja,asi by tam byl taky hodne casto. A kdyz vim o kolik intenzivnejsi zivot s Bohem @bumik zije,tak se nedivim,ze tam Hospodin tolikrat :-)
Jestli jsem to dobře pochopila, je popisována extrémní situace a @bumik obvykle chodívá na mši s dcerkou sama - jen tentokrát najednou měla dětí s sebou víc a tak se to trochu vymklo kontrole.
Nikde taky není napsáno, že by dcerka takový zápřah měla každý den a pokud je to třeba jen jeden den v týdnu, tak mi to naopak připadá málo oproti dnešním dětem, které už od školky obráží všechny možné kroužky a aktivity...
A ohledně Hospodina v každé větě, na to mám jedinou reakci - "Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce" (Lk 6,45)
btw. V Bibli vám taky Hospodin v každé druhé větě vadí?
@LidiLidi Ty máš vždycky tak dobrej nadhled a úsudek, že fakt klobouk dolů..
Otázka: Co změnilo můj pohled na děti?
Odpověď: Děti na mě pořád mluví a já najednou téměř ubrecene říkám: děti, nemůžu vám odpovědět, protože jsem na vás tak naštvaná, že na vás chci moc křičet, říct vám hodně skaredych věci a chci vás taky moc zbít na zadek.
Nebo jinými slovy: Pravda vás osvobodí.
Funguje to dokonce i zpětně. Vytečou vám nervy a seřvete dítě a dáte mu na zadek. Ne proto, že udělalo něco hrozného, ale proto, že pohár přetekl. Stokrát nic umořilo osla. A pak jsou dvě možnosti: Říct dítěti pravdu, nebo mu zalhat. Pokud řeknete pravdu, dopadne to tak, jak napsala bumik. Pokud mu zalžete, je to hřích do nebe volající.
Měla jsem možnost /díky ŽMM/ se s Bumíkem a jejími dětmi několikrát setkat osobně. Je to "normální" mladá žena, která se snaží být tou nejlepší mámou. Obdivuju její trpělivost s jakou dětem vše vysvětluje, umí pohladit, přitulit....ale také umí říct "ne, toto nemůžeš".
Je to taky žena činu! Díky ní se jeden můj známý dostal do komunity P. Kuffy, pomáhá jedné mamince, která má 3 děti a je téměř slepá, atd atd....
Pokud člověk žije opravdově ve spojení s Bohem, pak Bůh dělá skrze něj velké věci. A pak - cožpak může člověk mlčet o tom, co Bůh koná? Nebylo by to vůči Bohu nefér?
JiKu: Moje řeč.
Ohledně té pravdy - mě přijde, že v obecné rovině každý rodič vždycky řekne, že se snaží vychovávat dítě pravdivě - ale pak když dojde na konkrétní situace, např. jestli vánoční dárky dávají rodiče nebo je nosí Ježíšek, tak se najednou pozná, kdo to jak s tou pravdou vlastně má... :-D
@LidiLidi zrovna kdo nosi darky je asi to nejmensi si myslim. Ale jestli si rodic umi priznat vlastni emoce,vlastni zraneni,kvuli kterym pak jedna vuci detem zkratovite. Jestli si umi priznat ze ta vychova neni zas tak uplne jenom v jejich rukou. A taky to ze nekdy muze mit dite v situacichh pravdu vic nez oni. To je pro me mnohdy nejtezsi..
@kecka: Ano, není to nejpodstatnější, ale je to na tom hezky vidět ;-).
Děkuji za všechny vaše názory. Je z nich cítit láska, starostlivost, dobrá vůle... Přeji požehnaný den :-)
@Bumik Pavli, ja moc ocenuju, ze neopomenes rict, ze kazdeho Pan vede jinak...
Bez toho zdurazneni rozdilne cesty by to mohlo vyznit tak, ze kdo potrebuje psychologa, doktora, poradce, ... proste radu nebo pomoc, je horsoi nez ten, kdo nepotrebuje...
Tam, kde nekomu rika "Bez vlevo" muze jinemu rict "zeptej se na cestu" (treba proto, ze jeden se potrebuje vice spolehat na Boha a druhy bojuje s tim, ze si chce vystacit sam...), nebo mu nic nerict a proste tu danou cestu rovnou uzavrit...
Diky za moznost nahlednout k vam "domu"! :)
Nejprve přijde poznání, že každý má svou cestu, své osobní povolání. Potom přijde čistá a krásná radost, když vidím ostatní jít cestou Pána. Dříve jsem se pohoršovala, nyní se raduji. :-) Ale aby jste si nemysleli, od včerejška se nemůžu srovnat s jedním komentářem jednoho farníka. Pořád to dávám Pánu, dokonce z rozjímání o tom vyšlo krásné vedení Pane přímo pro mě, ale i tak jsem to ještě nezkousla a nemám ve vztahu k tomu Pánovi pokoj. Takže nejsem dokonalá, vážně ne :-D
No tos me uklidnila (aniz bych ti prala olo "nesrovnani se" s komentem...) ;)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.