Ráda se zajímám o různá „vztahová témata“, ať už je to soužití generací, výchova dětí a život s nimi, vzájemná pomoc apod. Už delší dobu vnímám, že by se možná hodilo více „komunitního soužití“, výpomoci, sdílení radostí i povinností, trávení společného času, kde by se jedni mohli učit od druhých. Aby soused mohl přijít k druhému požádat o trochu soli, když mu dojde, tak, jak je to u mé babičky na vesnici.

Mám kolem sebe ráda lidi. Ano, jsou také období, kdy bych nejradši nevystrčila nos a byla sama jen s nejbližšími, ale většinou je mi dobře ve společnosti. A nemusím ani moc mluvit, ráda jen tak s někým „spolujsem“. Zvlášť na mateřské a po té, co jsme se přestěhovali z města na vesnici, kde téměř nikoho neznám, mi někdy větší společnost lidí chybí.

A tak když mi má kamarádka Verča napsala, že má rizikové těhotenství a bude muset ležet, z čehož plyne, že bude potřebovat pomoc s péčí o dvouletou dceru, dlouho jsem neváhala a po konzultaci s manželem nabídla pomoc. A nehrála v tom roli jenom dobrosrdečnost, ale také zvědavost, touha zkusit to – trávit s jinou matkou a jejím dítětem společný čas. Pravidelně, nejen příležitostné návštěvy. Žít aspoň na chvíli „komunitně“. Začali jsme tedy každé pondělí a úterý jezdit s mým Kryštofem za Verčou a Anežkou domů. V pondělí zůstáváme déle, cca do pěti, v úterý už jen do návratu jejich taťky a našeho, který nás vyzvedává kolem třetí. Spát jezdíme k mým rodičům, kteří bydlí nedaleko, Verčin manžel nám půjčuje auto. Máme za sebou sice jen tři týdny návštěv, ale řekla jsem si, že už by mohl být čas se o tuto zkušenost – a radost z ní – podělit. Ještě bych měla dodat, že mému Kryštofovi je devatenáct měsíců, Anežce jsou dva roky a kousek.

První týden byl – z mého pohledu – poněkud katastrofální. Přijela jsem totiž, jak jsem zjistila následně, s podvědomým strachem, aby… Kryštof neubližoval Anežce (dřív ji dost tahal za vlasy), abychom něco nezničili, abych se chovala k oběma dětem spravedlivě, abych jim nějak neublížila, atd. Což nakonec vedlo k tomu, že jsem byla značně nervózní, Kryštof pak taky a konfliktů bylo víc než dost. Dokonce jsem nebyla schopná řešit situace v klidu, ale ve snaze ho rychle „umravnit“ jsem zvyšovala hlas, což vedlo k zacyklování situace. Obtížným se ukázal čas oběda, unavené a hladové děti i matky spolu s nutností uvařit a zároveň bez schopnosti stát se na chvíli chobotnicí s osmi chapadly je celkem mrazivá kombinace. V úterý večer jsem totálně vyčerpaná přemýšlela, jak šetrně řeknu, že už nikdy víc. Ale zároveň jsme si s Verčou ještě dost psaly, o výchově, o dětech, že je to pro ně nová situace a asi i matoucí, protože návštěva jsme i nejsme, čí jsou teda hračky, … a najednou jsem cítila klid. Byla jsem jí velmi vděčná, protože jsem najednou vnímala její nadhled, nehroucení se z toho, že se všechno nepovedlo, což se svým sklonem k perfekcionismu potřebuju, … prostě příště to zkusíme znovu a lépe a nějak to půjde. Vnímala jsem velkou vděčnost za pomoc a tak pocit „dobře vykonané práce“ postupně rozehnal obavy.

Tak jsem si to srovnala v hlavě. • Nejsme „jenom návštěva“, pomáháme, jsme na chvíli „součástí prostoru“, to, že se něco případně zničí, k tomu patří, i když se tomu budu snažit samozřejmě zabránit. • Děti jsou děti a jsou ještě poměrně malé, aby si hrály „spolu“. Občas tahá jeden druhého, občas druhý prvního. Je vstřícnější jeden, pak zase druhý. • Svoji pozornost se snažím rovnoměrně dělit, ale Kryštof ví, že maminka jsem jeho, a Anežka má svou, za kterou může přijít zase ona. • Když se na něco čeká, nebo se jeden musí něčeho vzdát, snažím se to tak průběžně střídat. Neprotěžovat Kryštofa protože je můj, ani Anežku, protože je hlídaná. • Nesmím se bát být důsledná v klidu, i když to bude třeba znamenat, že se nepříjemná situace časově prodlouží.

A tak byl druhý týden úplně jiný. Pro mě, vnitřně. A vnímala jsem, že Kryštof to cítí a byl o poznání klidnější. Třetí, aktuální, byl v podobném duchu. Dokonce jsem se vrátila plná energie a hlavně radosti, protože Kryštof už dokáže Anežce udělat „malá“, a když on brečel kvůli banánu, Anežka ho přišla objetím a pohlazením uklidnit. Každý společný den mě něco učí, zpočátku to bylo intenzivní, hodně o mých pocitech, zbytečných předsudcích a motivacích, dnes jsem se učila prostě jen tak sedět na matraci, být a „nic nedělat“.

Jsem Verče vděčná, že s touhle formou souhlasila. Přece jen to není jen „nechat si pomoct“, jak by se mohlo zdát, ale pustit druhého do svého prostoru, do kuchyně, do pračky, sdílet radost i blbou náladu, nebát se být před druhým „v pyžamu“. Jde o aktivní otevření se.

Pití? Rohlíček? Pití? Ještě?

Co mě to ještě naučilo? Zefektivnilo se mé využívání času. Sice jsem od druhého týdne zásadně méně unavená než po prvním, ale přeci jen to nějaké síly stojí. A tak nemám čas „na blbosti“, bezcílné brouzdání po internetu apod. Více přemýšlím, do čeho investuji energii. Vede mě to k odpovědnosti, v neděli jdu prostě spát zavčasu a tečka. Učím se ale také nehrát si na hrdinu a říct si o pomoc. Tohle pondělí mě ke konci dne od přeleženého krku začala strašně bolet hlava, hodinu jsem se snažila vydržet a potají brečet do plyšáka, ale pak jsem si řekla – pamětliva knihy Orka Váchy – že o žádné teatrální mučednictví nikdo nestojí, tak jsem požádala o prášek a pak i o odvoz k našim.

A tak věřím, že to půjde dobře i nadále, ano, problémy se nám asi nevyhnout, jako v každém „soužití“, ale máme potenciál je řešit. Bude to Růst. Bude to Advent. Čekání na příchod Páně. Čekání na příchod Verčina miminka v termínu.