Je srpen a my jsme na týdenním pobytu s plaváním pro mimina a děti. Do vody chodíme často a rádi už několik měsíců, hlavně kvůli R., která si plavání oblíbila. První čtyři dny ji nemůžeme dostat od bazénu, vždycky, když jdeme kolem, říká: paua paua a táhne nás dovnitř. Těší nás, že je spokojená, baví jí to, nebojí se nových věcí, které se ve vodě společně učíme.
 
Dva dny před koncem pobytu přichází nečekaný zlom. Místo obyčejného potopení pod vodu, kterých tady udělala už nespočet, začíná R. srdceryvně plakat, drží se mě pevně kolem krku a volá: pyyč pyyyč! 
Snad si lokla víc, než obvykle, snad jí štípaly oči nebo byla unavená, rychle přemýšlíme nad možnou příčinou, poplakal si tady kde kdo, co na tom, určitě to bude zase dobrý. Jenže její naléhavé volání neustává, ba naopak, spíše se stupňuje. Odpočítávám minuty do konce lekce, naše nejistota se stupňuje, a jen s velkým sebezapřením vydržíme v bazénu až do konce. Vždyť jaký smysl to má, nutit ji do něčeho, co jí není příjemné zvlášť, má-li to být jenom "koníček". Nejsme přece ujetí rodiče, kteří chtějí ze svého rok a půl starého dítěte dělat mistra světa v plavání nebo potápění. 
 
Nebo je to o něčem jiném? 
 
Její pláč nás vždycky velmi stresoval a ona to věděla. Asi je to normální, asi je to v nás naprogramované od pradávna, asi je to základní instinkt člověka. Vlastní dítě nesmíš nechat brečet! Zvlášť ne, pokud s tím aspoň trochu můžeš něco udělat.
 
Určitě má dítě pro všechno své počínání nějaký důvod, snad se napila vody při posledním potápění a ta slaná jí moc nechutnala, nebo se lekla a zpanikařila, když jsme ji v kotoulu pustili pod vodou... A naše malá moudrá holčička moc dobře ví, jak moc jsme na její pláč citliví, stále ho vnímáme jako signál nepohody, jako když byla malé miminko a říkala si tak o mlíčko, přebalení nebo cokoli jiného. Sice si dáváme moc dobrý pozor, aby si nevyřvávala to, co zrovna chce. Mezitím jsme si ale nevšimli, že v rámci nevnucování našich plánů a představ si občas vybojuje svou, když něco nechce... Nebo je to stejné?
 
Fajn postřeh, díky za něj pozorné lektorce, zdá se, že máme dvě možnosti. Utečeme z vody ven a třeba to ještě přijdeme zkusit odpoledne anebo taky ne, vždyť záleží na tobě, naše malá holčičko, nebudeme tě nutit... rozhodni se sama, rozhodni to za nás.
Anebo to vydržíme, i když je to fakt nepříjemný, mě i tobě a dokonce i tátovi, ale když to vydržíme až do konce a odpoledne přijdeme zas, třeba zjistíme, že ta voda není zlá, že se tu jen (zase)  musíme naučit správně chovat, že máma ani táta nejsou pomstychtiví necitové ani ambiciózní rodiče realizující své nenaplněné sny na tobě, ale jsou tu od toho, aby tě, naše drahá R., podrželi čelem ku předu (obrazně i doslova) ve chvíli, kdy sama smysl ani cíl nevidíš - protože je ještě opravdu vidět nedokážeš a motivaci ztrácíš, protože emoce jsou teď z jakéhokoli důvodu silnější než ty, kdy se chceš schovat do naší náruče a hlavu zarýt hluboko a nevidět tu vodu ani tu příšernou lektorku. Byla ti hodně nesympatická?
 
 
Je říjen, je pozdě večer, R. spí, J. je na srazu se spolužáky a já se chci na chvíli ztišit, nic zvláštního, večerní modlitba. Vzpomenu si na ty chvíle v bazénu, kdy nás R. úpěnlivě prosila, ať okamžitě odejdeme ven. Bože, dost často po tobě ječím, abys mě okamžitě vytáhl z bazénu, ve kterém neumím plavat, kde nedosáhnu na dno, kdo není nikdo, kdo by pochopil, že v tomhle sportu fakt dobrá nejsem, nikdy jsem ho nedělala a nikdo mě ho neučil, neumím ani šipku ani kraula. Chci ven, teď hned! A ty mě necháváš křičet a zdá se mi, že nic neděláš. Seš tu vůbec?
 
Tento týden jsme byli na bazénu dvakrát, ani jednou jsme R. nemohli dostat z vody ven. Skáče, potápí se, plave, umí se napít a pak to zase vykašlat, vodu miluje. 
 
Zrodila by se tahle láska, kdybychom dali na její úpěnlivé přání? 
 
Doufám, že jsi v tom bazénu se mnou... Bože.