"Stojíme na ramenou svých předků ..." Marek Orko Vácha 

Předáváme rodinnou historii svým dětem?

S mlhou sychravých listopadových dní a vůní chryzantém mě vždy přepadají vzpomínky na babičku a její listopadové výlety. Dušičkové výpravy za blízkými byly její vášní, protože se s dědečkem odstěhovali o kus dál od rodin, náštěva zahrnovala kromě hřbitovů taky celou živou rodinu. Babička byla celý život generál a řídila dům i nás pevnou rukou ještě i v dobách, kdy byla nenávratně upoutaná na lůžko. Později se pokusila řídit i domov, kam jsme ji museli umístit, ale sestřičky boromejky ji to rozmlouvaly. Na dušičky vyrobila spoustu vazeb a věnců, vypěstovala náruč "kateřinek", které pečlivě chránila před mrazíky na Vysočině, a jelo se. Zpočátku vyráželi s dědečkem vlakem, mě s sebou začali brát asi v pěti letech. Vzpomínám si na cestování s laskavým dědečkem železničářem, na zapadlá nádraží, na kilometry cest přes pole a les, které oni byli zvyklí chodit pěšky, na strýcův trabant, který nás popovezl, na dědečkovu nevlastní maminku, která už nenarovnala záda a chodila v předklonu opírajíc se o stoličku, a hlavně na vyprávění.

Když si rodiče pořídili auto, tak cesty ztratily na romantice, nikoli na dobrodružství, protože nás ve škodovce jezdilo šest - z toho  dvě děti, a zvětšil se potenciál návštěv. Milovala jsem návštěvy babiččina rodného mlýna, jejího svérázného bratra a její laskavou růžolící švagrovou. Moc ráda jsem jí pomáhala v kuchyňce jak ze skanzenu u pece a poslouchala vyprávění o mých živých i mrtvých předcích...

Nutno říct, že ve vyprávění nás prarodiče a jejich sourozenci nijak nešetřili, proto mám navždy s litopadovými dny a vůní chryzantém spojený Babický případ. Ovlivnil celou generaci mých prarodičů a vůbec celý kraj. Byť byla doba totalitní, slyšela jsem ho vypravovat celý bez příkras, abychom dobře věděli, v čem žijeme. O dušičkách jsme neopomněli nikdy obejít celý babický hřbitov, nejenom rodinné hroby. Pro nás děti bylo vyprávění ještě zajímavější, když došla řeč na dědečkova bratra Antonína, který si v tomto případu odseděl svoje - tedy spíš odfáral. Strýce jsme měli moc rádi, byl stejně laskavý, společenský a veselý jako náš dědeček. Po smrti své maminky zůstal sám ve starém domku, rodinu nikdy založit nestilhl. O babických událostech a letech v uranových dolech nikdy nic nevyprávěl, v rodině se vykládá, že  vylezl na Svatou Horu u Příbrami po kolenou, když ho pustili... Mrazí mě z toho stále.

Jsem moc ráda, že jsem mohla poznat kořeny rodiny, z které pocházím. Přemýšlela jsem, jak to předat svým dětem. Na babický hřbitov mi přijdou ještě moc malí, nicméně něco už ví, hlavně o strýci Antonínovi, jehož jméno jsme se rozhodli nenechat zapadnout. Shodou okolností se moje maminka s pokračující nemocí a nehybností ponořila do rodinných rodokmenů. Od té doby nám vypravuje všem o dávných předcích a její touhou bylo navštívit místa, kde žili. V létě jsme tedy uskutečnili výpravu. Měla úspěch, co do hledání i vyprávění, děti byly nadšené. Mně trošku chyběla atmosféra listopadových dní, ale plně ji nahradilo nadšení, že se dotýkám kříže, který tu v roce 1806 postavil můj prapředek...