Začátek roku přinesl zdravotní potíže a ty nastartovaly mé úzkosti a následné nevolnosti. Necítila jsem se dobře fyzicky a psychicky už vůbec. I tak jsem se snažila jezdit s rodinou na výlety, poutě a další akce, ikdyž mi už nebylo dobře předem. Někdy jsem to ,,rozdýchala" a zklidnila se, jindy jsem byla v křeči po celou dobu, dokud jsme zase nepřijeli domů.

Potřebovala jsem pomoct, ale nevěděla, kde ji hledat. Zašla jsem na modlení, kde se za mě modlily ženy andělskými jazyky, měly různá vidění. Rozplakala jsem se tam, bylo to na mě moc silné, nikdy jsem nic podobného nezažila. Usoudila jsem, že to není nic pro mě. 

Během jara jsem zhubla 10 kilo. Každý, ale úplně každý se nad tím pozastavoval. Člověk má najednou míry modelky, o kterých snad každá z nás sní, ale nikdo nepochválil, což mi na mém malém sebevědomí nepřidalo.

Kontaktovala jsem psycholožku, která mi řekla, z čeho mohou pocházet má zranění a traumata. Doma jsem se z toho sesypala a zařekla se, že tam už nikdy nepůjdu. Hledala jsem dál a našla jinou psycholožku, párkrát ji navštívila, ale později jsem zjistila, že je to vlastně jen poradna a né psychoterapie, kterou bych opravdu potřebovala. Napsala jsem po půl roce znovu té první psycholožce, že povídání s ní bylo až na dřeň a tím pádem by to mohlo být i léčivé, ale bohužel už na mě nemá čas.

Začala jsem se trápit, byla jsem rozladěná a nervózní. Litovala jsem manžela, jakou to má ženu. Litovala sem děti, že nemají silnou maminku, která čelí větru a dešti. Nesnášela jsem se za to všechno, co se se mnou dělo. Četla jsem spoustu povzbudivých knížek, na chvíli to zabralo, ale jen na chvíli.


Ještě tu byla možnost začít se za to modlit. Stydím se za sebe, ale do této chvíle jsem nenašla odvahu. Nemůžu překonat lenost, únavu. Bojím se se Mu cele odevzdat, ať mě tvoří ke svému obrazu.

Do toho všeho přišly nekonečné myšlenky, co podniknu po mateřské, která mi velmi brzo skončí. Zůstat doma s tříletým dítětem, když nemá školku? Co na to okolí? Jak se na mě budou dívat, když nepracuju? Mám jít pracovat na částečný úvazek? Ale vždyť mi teď nebývá často dobře, co bych si tam počala?

Byla tady ještě jedna možnost. Začala jsem koketovat s myšlenkou na miminko. Jedna část mého já by si ho strašně přála, ale druhá část, ta ustrašená říkala, že je mi špatně teď, potom bude ještě víc, protože nejsem v psychické pohodě. Dopadlo to tak, že jsem čekaně neplánovaně otěhotněla. Moje ustrašené já bilo na poplach. Od té doby se snažím ten strach zmírnit tím, že se snažím radovat se a těšit se ze svého požehnaného stavu. Sice předčasně, ale už se dívám na kočárky, přemýšlím o jménech a každý týden sleduju v knížce, co miminko už dokáže a kolik měří.

V té době mi napsal jeden blízký kněz, kterému jsem kdysi o svém psychickému problému psala. Nabídl mi, že mám přijet a on se nade mnou bude modlit konkrétní modlitbu, která by mohla uzdravit zranění, o kterých vím i ta, která jsou mi skrytá. Chtěla bych to zkusit, ale bojím se věřit na zázraky.

Neznám důvod toho všeho, co se přihodilo. Jistě mě to učí pokoře a neustále o Bohu přemýšlet. Vím, že by to chtělo víc, ale nevím, jak a kde začít. Připadám si duchovně prázdná, bez energie a elánu. Pokud byste měli návod, jak to změnit, napište prostřednictvím mailu nebo vzkazu terre-eau, která mi zprávu přepošle. Budu ráda!