Už téměř uplynulý rok 2017 byl pro mě plný událostí a změn. Těžko se mi hledají slova, kterými by se to dalo jednoduše a výstižně popsat. Když se ohlédnu, vidím, že je opravdu za co děkovat, Bohu i lidem kolem mě. Všechno sice není zdaleka jednoduché a růžové. Je přede mnou mnoho nejistot a jistě budu muset prožít nějaké další těžkosti, které k životu patří. Ale vidím, že si mě Pán nějakým způsobem vede a posílá mi do cesty skvělé lidi a okolnosti, které mne posouvají dál. A za to bych chtěla vzdát chválu tímto článkem.

 

Ze začátku tohoto roku jsem začala více řešit svou bakalářskou práci. Bylo to náročné a nevěděla jsem, jak se mi podaří se s tímto úkolem poprat. Přece jen jsem nikdy před tím odbornou práci v takovém rozsahu ještě nepsala. Našla jsem si věřícího vedoucího své práce a povedlo se nám společně vytyčit téma. Při psaní mě občas provázely nějaké těžkosti a bojovala jsem i se zdravotními problémy. Ale díky Bohu to nebylo zas tak hrozné. Práci se mi po náročném boji s psaním a se svou leností sice podařilo na přelomu dubna a května odevzdat, nicméně jsem musela zakusit, že skutečný úspěch vede přes prohry.

V tu dobu se mi totiž ozvala moje oponentka, která mi vytkla na mé práci některé chyby a také trochu nedostatečný rozsah práce. Bylo mi řečeno, abych svou práci stáhla a dokončila ji do konce června. To znamenalo, že ke státnicím mohu jít až v září. Díky Bohu za tu možnost! Jen jsem věděla, že kvůli takové změně časového harmonogramu se budu muset učit o prázdninách. Byla jsem už vyčerpaná a smutná, že mi studium nevychází tak, jak bych chtěla, protože jsem ho už měla také o něco prodloužené. Díky podpoře rodiny a mých nejbližších se mi nakonec podařilo zvítězit. Povedlo se to, přestože jsem o prázdninách naplno prožila tábor Jump a pak pomáhala v přípravném týmu na Celostátním setkání mládeže v Olomouci, tudíž na učení mi moc času nezbylo. Pak přišel den státnic, který vnímám jako opravdu požehnaný. Měla jsem sice velký strach den před nimi i samotné ráno před tím. Ale klid v duši jsem získala (nejspíš opravdu od Boha) těsně před tím, než jsem vstoupila do zkušební místnosti a vytáhla si státnicové otázky, které mi až na jednu perfektně sedly. To je tedy jedna oblast života, za kterou jsem velmi vděčná.

V březnu tohoto roku se přede mnou otevřelo nádherné dobrodružství, které přináší naplnění nejhlubším touhám mého srdce. Jsem normální mladá žena s fyzickým handicapem, která se snaží být aktivní a přinášet dobro a lásku všude tam, kde jsem. Samozřejmě se to někdy daří méně i více.

V partnerských vztazích jsem prožila vícero zklamání. Mám za sebou jeden vážnější vztah, který nevyšel. Snažila jsem se tedy bojovat se svými slabostmi a být otevřená a očekávat to, co přijde. I když to nebylo úplně snadné a střídavě mě trápila samota a touha žít v naplněném vztahu. Jsem komunikativní a mám kolem sebe spoustu lidí. V létě 2015 jsem potkala na Jumpu jednoho na první pohled nenápadného mladého muže jménem Matyáš. Stali se z nás přátelé, ale jen tak by mě nenapadlo, že by mezi námi někdy mohlo být něco víc. Další léto jsme se opět setkali na Jumpu v tom stejném klanu. Tentokrát jsme v klanu utvořili dobrou partu a chtěli jsme se setkat i mimo tábor. To se nám skutečně povedlo a vytvořili jsme o něco hlubší přátelství.

Od loňského listopadu jsem si s tímto kamarádem začala i více psát a být v kontaktu. Pořád mezi námi bylo přátelství, a navíc jsem se dozvěděla, že se mu líbí moje kamarádka. Paradoxně se přes mou maličkost chtěl dostat blíže k ní. Kamarádka však o něj neměla zájem. Já jsem mu pomáhala se s tím zklamáním vyrovnat a zároveň jsme se začali více a více poznávat. Pochopila jsem, že je to člověk, který je vnitřně krásný a obohacuje mne. Začali jsme k sobě mít velmi blízko. Delší dobu jsem si to nechtěla přiznat, ale zamilovala jsem se do něj. Nechtěla jsem jej do ničeho tlačit, proto jsem se i dál snažila být mu jen tak nablízku. Modlila jsem se za to, abychom poznali a pochopili, jestli spolu máme vytvořit láskyplný partnerský vztah. Matyáš se mezitím nějakým způsobem vyrovnal s odmítnutím mojí kamarádky. A také pochopil, že se mezi námi začíná rodit něco víc, než se zdálo zpočátku.

Abych to zkrátila. V březnu 2017 jsme spolu začali chodit. Přijela jsem do Prahy na po táborové setkání Meziskok. Matyáš mne očekával na nádraží s růží v ruce. Od té chvíle nám bylo jasné, že chceme být spolu. Dnes je to více než 9 měsíců. Prožili jsme už spolu krásné i náročné časy. Snažíme se být si navzájem oporou v nemocech i zdraví, ve studiu i při práci. Musím říct, že tento vztah mě opravdu hodně posunul a částečně mi pomohl o další kus dospět. Ještě je přede mnou jistě dlouhá cesta, ale chci na sobě pracovat, abych pro svého Matyáše stále mohla být velkým darem. A věřím, že to je vzájemné.

Já za sebe mohu říct, jak cítím, že si s tímto člověkem dokážu představit svou budoucnost v manželství. Nicméně si oba ještě necháváme nějaký čas na vzájemné poznávání a rozhodování v tomto směru.

Za to, že jsme se mohli potkat, poznat a dát dohromady jsem opravdu hluboce vděčná. Mám naději i do budoucna, že Bůh dokáže jednat i v náročných a spletitých situacích života. A chci v této cestě pokračovat dál! Díky za lásku, víru i naději, kterou mám.