Celý život od Něj dostáváme dary. Některé nás zaplní vděčností, s některými si tak trochu nevíme rady,  některé bereme jako samozřejmost, některé nevidíme, některé jsou zároveń i úkolem a některé objevíme po letech...

Jako dar jsem dostala dětství ve farnosti, která žila svým tajným životem za komunismu. Mohla jsem "nasávat" náboženskou výchovu nejen v rodině, ale hlavně ve společenství dětí a dospělých, kteří se rozdávali naplno. Neopakovatelnou atmosféru všem společenstvím, výletům a chaloupkám dodávalo společné tajemství, skrývání a  vědomí nebezpečí, pro nás děti velmi dobrodružné. S dopíváním přišla revoluce a nový kněz, který stavěl svou pastoraci na mladých a naše farnost ožila i navenek. Mohli jsme čerpat neomezeně - ze společenství, z akcí a také jsme se učili rozdávat a zapojovat se ve farnosti.

Jak šel čas odešla jsem do Brna a zakotvila ve vysokoškolské studenské farnosti, jenže mi moc chyběly  děti a práce s nimi. Cestami, kterými nás vede jen On, jsem se dostala do farnosti nově postaveného kostela. Místní komunita i farnost se mi stala rodinnou v dobách, kdy jsem bolestně přetrhávala pupeční šňůru. Tady jsem poznala bezpodmínečnou lásku Otce skrze kněze a jejich duchovní vedení. Farnost se stala na nějakou dobu mojí opravdovou rodinou a já se zapojila hojně do všech aktivit.

Dnes vím, že si nás Pán chystal - mě i mého manžela  (který vyrůstal ve farnosti plně spjat s křesťanským skautským oddílem a následně formován stejným brněnským společenstvím) pro jeho další dar. Po svatbě jsme si koupili dům a nastěhovali se do farnosti směrem na jih od Brna. Do farnosti dosídlované po odsunu Němců, do farnosti s poloprázným kostelem a se svérázným, velmi konzervativním knězem. Možná i rok trvalo než jsme tento dar dokázali přijmout, než jsme jsme pochopili, že naše místo má být tady a že tady máme rozdávat, to co jsme dostali... Jezdit do blízkého Brna za všemi nabídkami a společenstvími bylo tak snadné...

Pomalu po kouskách jsme se začali zapojovat, ze začátku s mladými a postupně jsme přidávali aktivity, které jsme nasbírali cestou v ostatních farnostech. Pak jsme s celou farností pokřtili našeho prvorozeného a už to byla farnost naše. V té době se naše farnost výrazně omladila, mladé rodiny zůstavaly a další se stále přibývají (vzhledem k blízkosti Brna).

Jestě o jednom daru chci mluvit, když jsem opakovaně pod hlavní vitráží našeho kostela - obrazem dvou těhotných žen opakovaně Hospodinu odevzdala svou nenaplněnou touhu po třetím dítěti, přišel za mnou kněz a svěřil mi (ba přímo mě donutil) výuku náboženství a pastoraci malých dětí. Je to dar i úkol, který se mnou sdílí má rodina. 

Naše farnost se stala naší rodinou. Čerpáme ze společenství, ale také se staráme a dáváme. A při tom vše stále platí "Kde jsou dva nebo tři...".

 

 

Ráda bych, aby tento příspěvek byl výzvou. Výzvou pro Vás všechny, kteří jste ve své farnosti nespokojeni nebo cítíte, že by něco mělo být jinak. Možná je to úkol i pro Vás a možná je tím úkolem to snášet, odevzdávat a modlit se za svou farnost.

Bohudíky za všechny dary!