Narodila jsem se do malé farnosti na kraji Východních Čech. „Husitské Čechy“, jak trochu hořce říká můj dědeček. Pamatuji se, že mše svatá bývala jednou za čtrnáct dní v 11 hodin dopoledne. Sváteční stůl jsme chystali před odchodem do kostela. Do kostela, kde jsem byla pokřtěna já i někteří mí sourozenci, kde jsem poprvé přijala eucharistii, se dá nyní dostat jen po domluvě a nebo jednou za rok, kdy je tam sloužena mše svatá. O nedělích se nás setkávalo mezi dvaceti a třiceti. Třetinu tvořily děti. Starý pan děkan a jeho důraz na liturgii. Z náboženství si pamatuji jeho přísný, ale přesto v koutku duše laskavý pohled. Postupně jsem začala číst při bohoslužbách čtení nebo zpívat žalmy společně se sestrou, maminkou a její kamarádkou. Dokonce jsme se sestrou i ministrovaly, maminka hrávala na místní vzácné varhany. Ty jsou nyní pod nánosy prachu a omítky. A pak pan děkan zemřel. Všechny jím spravované farnosti s napětím očekávaly, kdo přijde. Nakonec to nedopadlo moc šťastně a náš kostel byl brzy uzavřen. Pamatuji si vzrušenou debatu farníků v našem domě, kterou jsme se sestrou potají poslouchaly na schodech. Teprve dnes rozumím tomu, zač bojovali. Nakonec se naše malé společenství rozpadlo. Staří lidé se neměli na mši svatou do vzdálenějších míst jak dostat a rodiny začaly jezdit do okolních farností. A dominanta na náměstí osiřela. Tak je tomu dosud. O venkovní obnovu se stará obec a kostel s novou střechou a po kouskách opravenou fasádou prokoukl.
Několik let jsme jezdili do jednoho z filiálních kostelů a postupně se přesunuli do jiné farnosti, kde byl knězem dlouholetý známý mého tatínka. Kněz, který mohl jít do semináře až po smrti svého otce (po 40. narozeninách). Dostal se do farností téměř bez věřících, zatrpklých, po knězi, který odešel ze služby. Prý při jedné brigádě propadl z lešení a při modlitbě slíbil, že opraví všechny své kostely. A to skutečně dodržel. Jezdili mu pomáhat mladí lidé z celé republiky a mezi nimi i můj tatínek. Nikdy by si prý nepomyslel, že se se svojí rodinou nastěhuje do tohoto kraje. Otec Antonín odešel na odpočinek a krátce potom i zemřel. A já věřím, že jeho modlitby se do kraje pevně zaryly. Farnost se probouzí (i když to třeba někomu nepřijde). Lidé jezdí zdaleka, před kostelem štěbetají děti.
.JPG)
Začala jsem svoje studia na vysoké škole a tím získala i novou farnost. Měla jsem možnost se na jejím chodu podílet. Poznala jsem tu svého manžela i mnoho dalších vzácných lidí, se kterými nás dodnes pojí přátelství. Tady jsem poprvé pocítila sílu velké farnosti. Ta krása, když se modlí celý velký barokní kostel a vy jste toho součástí, když o Bohu můžete mluvit s vrstevníky, když necháváte svoji víru rozkvést… Moje přítomnost v Olomouci byla velkým Darem.
Po ukončení studia jsem se znovu přesouvala, za svým prvním zaměstnáním, a po svatbě se naší farností stalo velké a živé společenství v moravské metropoli. Farnost, která je tak velká, že se v ní člověk někdy i ztratí. Ale díky ní jsme mohli založit naše spolčo rodin, ve kterém se setkáváme stále.
V mém putování po farnostech se objevuje další živá a bohatá farnost. Každou neděli kostel zaplněný tak, že se Vám dělá z vydýchaného vzduchu špatně.
.jpg)
Teď, po stěhování, jsme v malé obci na Drahanské vrchovině. I přesto, že má vesnice něco málo přes 400 obyvatel, tak zde kněz bydlí na faře. Farnost malá, ale kostel je v neděli téměř plný, fronta ke svatému přijímání dlouhá. Měla jsem velké obavy, jak zvládneme mši svatou, protože mladší dítko je velmi neklidné a neposedné. V Blansku jsem se s K. vždy uchýlila do dětské kaple, ale tady nic takového není. Začali jsme chodit do první lavice a zatím jsem musela odejít z kostela jen jednou. Beru to jako velký dar i přesto, že mě mše svatá stojí hodně sil, abych dcerku udržela v klidu. S manželem se střídáme při zpěvu v místní schole a pomalu se začínáme zapojovat do chodu farnosti. Velmi milou událostí byla návštěva otce Jana v našem domě a jeho požehnání.
Na závěr bych chtěla poznamenat, že jsem během své pouti po farnostech poznala, že nejdůležitější je stát se součástí společenství a učinit jej otevřené, vřelé a nesoucí Krista. Možná jste z obrovských, živých farností a přesto se cítíte ztraceni. Nebo chodíte do takřka prázdného kostela, ale s těmi pár farníky „něco“ tvoříte. V mladí jsem se trochu styděla, že pocházím z malé, nevýznamné farnosti. Ale teď cítím vděčnost za tuto zkušenost. Nebojte se zapojit a být aktivní tam, kde jste a jak jen dokážete. Třeba „jen“ modlitbou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.