Již vloni jsem dětem slibovala, že taky jednou budeme chodit jako tři králové. Mám tři děti, tak to vychází akorát. Čekali jsme, než doroste ta nejmladší. A to se stalo právě letos.

V mé rodné vsi jsme byli vděční za každé koledníky a vždy podle počtu přihlášených vedoucích a skupinek jsme rozdělili obec. Takže každý rok jinak. A přesně tady jsem narazila. Nepočítala jsem s tím, že když se hlavy tříkrálovky v naší obci (asi 600 obyvatel, 200 domů) zeptám, jestli bych taky mohla s dětmi chodit, že mi řekne, a to krapet pobouřeně, že to takhle ale přece nejde! Že tady jsou odjakživa 4 skupinky, rozdělená obec a přednost mají děti z místní školy.

Zalapala jsem po dechu. Co na to říct? Neochotou rozdělit obec na pět dílů jsem byla negativně zaskočena, ovšem předností pro místní školáky pozitivně. Ano, protože jsou to děti spíš nevěřící, tak se mi líbí, že se takto mají možnost potkat s Pánem. Ale stejně, na první pohled jsem si o tom nemyslela nic pěkného. A o té paní. Uf. Ale protože často Pána prosím, aby mi lidi ukázal tak, jak je vidí On sám, aby mi do srdce dával stejnou láskou, jakou i on je miluje, tak jsem nad tím později trochu přemýšlela. Navíc ta paní dodala - se zeptej ve Valmezu, tam vždycky mají nouzi o koledníky.

A po pár hodinách mě to napadlo - a co když Pán chce, abych chodila ve Valmezu? No, bude to město, bude to jiné. Neznáme tam lidi... hmm. Ale ano, Pane, mám pocit, že ty mě v tom Valmezu chceš. Tak jsem zvedla telefon, zavolala tamní koordinátorce, domluvily jsme se. Když se vyptala na věk dětí, dala nám mini úsek. Mají město rozděleno na 100 úseků. Dostali jsme 4 7patrové paneláčky, které stojí hned vedle sebe, navíc blízko kostela, ze kterého jsme po mši odcházeli koledovat, taky blízko gymplu, kam jsme odevzdávali pokladničky a občerstvili se. 

Mše byla krásná! Pan farář říká - Víte, máme 100 úseků a ještě před týdnem jsme měli jenom 40 skupin. A za tento jediný týden se všechno naplnilo! Zde v kostele je právě přítomných 400 koledníků! Krásně jsme prožili mši svatou, byli vysláni s požehnáním do domácností. Klárku jsem měla v šátku, má 2 roky a kousek, došli jsme k prvnímu paneláku, zrovna vcházela paní, vyjeli jsme výtahem až nahoru, zazvonili na všech pět zvonečků, při prvním otevření začali zpívat. Pak jsem sešli o patro níž atd atd. Už v prvním paneláku jsme měli narvanou tašku sladkostí pro děti. To jsem nečekala. Všichni měli obrovskou radost, koledníčci se jim moc líbili. Děti byly roztomilé, navíc jak jsou úplně malé, dělá to svoje. Hanička byla velmi společenská a ukecaná, bez zábran se s každým bavila. Vítek to vydržel až do konce! A Klárka se nechala nosit v šátku jen v prvním paneláku, ostatní tři už chtěla po svých, po vzoru svých sourozenců. Když jsem vyšli z posledního paneláku, sedli si na lavičku před ním, že se občerstvíme, zrovna bilo poledne. Pomodlili jsme se tedy hned na místě Anděl Páně. Udělali fotku pod, tuším, borovicí a vydali se ke gymplu. Klárka po svých! Překvapila ;) šátek jsem měla stále navázaný.

A když jsme došli do gymplu, odevzdali pokladničku a chystali se zasednout k nádhernému občerstvení, najednou ke mně přistoupí moje známá Jarka a prosí mě, jestli jsem tu autem, jestli bych ji nezavezla domů. Bydlí ve Valmezu, ale vcelku daleko od centra. No jasně! Co to je zavést někoho domů, nic. A vždy říkám - auto mám k tomu, aby sloužilo! Nemám zábrany ho klidně i půjčit... A cestou se Jarka rozpovídala. Víš, mám tak náročnou práci. Padám na hubu. Nechtěla jsem na tříkrálovku jít, protože jsem odepsaná. Ale když otec říkal, že je stále málo skupinek, tak jsem se hecla a šla. Promiň, že se s vámi ani nebavím, ale jsem vyčerpaná. Dlouhodobě. Jsem ve věku, kdy bych za minulého režimu už byla v důchodu a moje tělo fakt nezvládá. Když jsem se vrátila z koledování, seděla jsem u toho občerstevní a celou dobu přemýšlela, jak se dostanu domů.

Tak jsem jí popsala, jakým způsobem jsem se dostala na tříkrálovku do Valmezu a společně jsme Pánu poděkovaly. Ona jen vydechla - tak to kvůli mně jsi vlastně tady. 

Díky Bohu. Za druhé pohledy na věc, na lidi, za Jeho ochotu dát nám svoje oči, srdce...

A pro potěšení i fotečka mých koledníčků.