… děkujeme Ti, Pane.


 Před koncem roku se objevila ve společenství výzva, abychom napsali, za co nebo za koho jsme v roce 2017 byli vděční. Už tehdy mě napadlo, za co jsem doopravdy vděčná (a nejen v tomto roce) já, ale konec roku byl pro mě dost časově, psychicky i emočně náročný, proto článek vzniknul až teď.

Jsem opravdu velmi, velmi vděčná za rodinu, ve které žiju, za tu, ve které jsem vyrůstala i za tu, do které jsem se přivdala. I když jsem si v určité fázi dětství a dospívání myslela, že máme docela přísného tatínka a jiné děti se mají líp (to hlavně když jsem záviděla stejně starým kamarádkám, že můžou sedět u společného táboráku o hodinu déle, zatímco já musím domů s mladšími sourozenci:)), později jsem pochopila, jak moc skvělé rodiče mám.

Jedna z věcí, které si na nich zvláště cením, je, že nám dali svobodu. Mohli jsme si vybrat školu, jakou jsme chtěli (kolik spolužáků z gymnázia šlo na VŠ určitého zaměření jen proto, že rodiče z nich chtěli mít to či ono), mohli jsme (po dosažení “dospělosti”) odjíždět na různé akce bez toho, abychom se co půl hodiny museli hlásit, mohli jsme se rozhodovat po svém (pokud jsme samozřejmě ctili pravidlo “Dokud tě živím a bydlíš pod mou střechou, budeš se chovat slušně”:).

Po svatbě nám nemluvili a nemluví ani do výběru bytu, ani do výchovy dětí, ani do manželství. Nechávají nás žít si své životy. A manželovi rodiče zrovna tak. Dlouho jsem si myslela, že je to samozřejmé, až tady v diskuzích jsem zjistila, jak jsou v některých rodinách názorové rozpory rodiče vs. prarodiče časté. Jsem velmi vděčná za to, že v našem případě tchán a tchýně ani otec a matka nejsou postrachem (ani pro jednoho).

Jsem vděčná také za to, že mám dvě skvělé švagrové a neméně skvělého švagra. Není samozřejmostí, že si člověk rozumí také s partnery svých sourozenců, no u nás se to podařilo a myslím, že všechny “protějšky” do naší rodiny docela dobře zapadly.

 Nejvíc vděčná jsem samozřejmě za svého muže, ale to už by vydalo na samostatný článek:)

 

Dobré vztahy mezi sebou ovšem nemá jen naše generace, ale buduje je i generace našich potomků:)

 

A jsem velmi, velmi vděčná za přátele, kteří nás obklopují a pomáhají nám. O víkendu jsme s manželem sledovali jeden díl Manželských etud po 35 letech, konkrétně ten o paní Marcele. Obrázek samotné paní Marcely uprostřed bytu plného krabic a pytlů ze stěhování mi přišel hrozně smutný. My jsme se stěhovali dvakrát (nepočítám-li sestěhovávání po svatbě) a pokaždé jsme měli plno brigádníků z řad našich přátel či rodinných příslušníků.

Poprvé jsme se stěhovali, když jsem byla v 9. měsíci těhotenství. Nemusela jsem skoro nic - sestra mi sbalila nádobí, kamarádi umyli okna a pomohli s celkovým úklidem bytu, jiní kamarádi manželovi pomáhali s nošením krabic a odvážením, další kamarádka s vybalováním a ukládáním věcí, s přáteli jsme montovali nábytek … A když jsme se stěhovali podruhé, už s dcerou, bylo to velmi podobné. Pokaždé se našlo dost ochotných lidí, kteří nám nezištně pomohli. A to byl jen příklad se stěhováním, co teprve obrovská vlna pomoci, kterou jsme byli zaplaveni poté, co se lidé dozvídali o dceři a její diagnóze. Nejsou to ovšem jen věci velké, ale i to, že mám komu zavolat, aby se mnou zašel na kávu, oběd nebo procházku s dětmi, vnímám jako požehnání.

 

Ano, všechny tyto vztahy jsou pro mě požehnáním. Bohu díky, že mi je naměřil měrou vrchovatou.