Hashtag #dikyzemuzem je spojován s událostmi (nejen) listopadu ʼ89 a vyjadřuje díky všem, kteří se zasloužili o pád komunistické totality. Váže se ke slovu "svoboda“.

O politice psát nechci, tenhle hashtag se mi vybavil ve spojitosti s tématem, které ve mně delší dobu zraje a dozrálo po přečtení románu Johna Steinbecka Na východ od ráje.  Četla jsem ho před lety, možná tak deseti, a pak před těmito Vánoci, poté, co jsem ho náhodou objevila v místní knihovně. A zase jsem se zamilovala a četla bych ho znovu a znovu.


Mojí nejoblíbenější klíčovou myšlenkou je téma velikosti lidské svobody. V jednom okamžiku přítomní muži hovoří o biblickém úryvku o Kainovi a Abelovi a oběti, kterou oba Hospodinu přinášejí. „Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Genesis 4, překlad z biblenet.cz)

Čínský sluha Lee hovoří o tom, že původní hebrejské sloveso TIMŠEL, které se váže k vládnutí nad hříchem, se překládá obvykle dvojím způsobem. (1) Ty musíš nad ním vládnout – jako příkaz, lidské úsilí, které člověk vynakládá sám ze sebe. A běda, zda to neuděláš. Nebo (2) Ty budeš nad tím vládnout – příslib, že „se to nějak udělá“ a ty dostaneš tu milost ovládnout hřích a jsi úsilí, nadneseně řečeno, zbaven.

Ale ten „pravý“ překlad má být „Ty MŮŽEŠ nad ním vládnout.“ Poskytuje člověku příslib, že je ve své svobodě schopen ovládnout hřích, to zlo v sobě.

Román pracuje s otázkou dědičnosti. Byl-li špatný můj otec, jsem předurčen k tomu, že budu také špatný? Mohu se vymluvit na to, že „jsem jako on a tečka“? Odpovědí je NE. A ani velké selhání, kterého se člověk dopustí a chtěl by se sebemrskačsky utápět v tom, že teď už špatný je a špatným zůstane, není konečné. Vždy je tu příslib a vlastně i jakýsi příkaz – MŮŽEŠ.

A o tom si myslím, že je výchova. Nás rodičů samých, i našich dětí. Člověk byl stvořen jako dobrý, k obrazu Božímu, ale je zasažen hříchem. I přes milost křtu a naroubování na Krista se se slabostí znovu a znovu potýká. Ale my můžeme – můžeme (z)vítězit. Nechtějme zlo z dětí vymlátit, zlomit je. Učme je, jak nad ním mohou vládnout, jak mohou vítězit nad svými sklony ke zlu. Pojmenovávejme ty sklony a ukazujme, jak s nimi sami pracujeme. S Boží milostí a jejím přijímáním.

Pane, díky, že můžem!