Bylo to někdy na jaře roku 2007. Tehdy se mi tak trochu líbil jeden kluk z Vysokoškolského katolického hnutí (dále jen VKH). Když mě prokouk, pozval mě na kafe, aby mi vyjasnil, že jsem fajn kamarádka, ale na víc to nevidí. Už jsem z toho ze všeho byla nějak unavená, a tak mu říkám: „To je samá kamarádka, kamarádka, já snad nikdy nikoho nenajdu!“ A on na to: „Ale, neboj. Ber to tak, že teď seš v centru dění, seš aktivní, organizuješ, pomáháš, to je důležitý. To ostatní přijde později.“ Tu jsem pronesla památnou větu: „Ale já kašlu na centrum dění! Klidně půjdu tam, kde jsou kopce, ovce a nic jinýho, jenom když tam bude chlap, kterej mě má rád!“


Mého muže jsem také znala z VKH. Občas jsem ho zahlédla, jak na nějakých akcích pobíhá s fotoaparátem. Kluk menší postavy, hubený, vlasy do půli zad, zarostlý. Pamatuju si přesně, kdy jsem ho poprvé slyšela promluvit. Tehdy jsme připravovali nějaké propagační video. Když jsme měli natočeno, přinesl kameraman a střihač v jedné osobě první pracovní verzi a my se na ni dívali v knihovně na Studentském centru (dále jen SC). Nachomýtl se tam i můj budoucí muž a když video skončilo, pronesl jenom: „Tak to je teda pěkná blbost. To chcete někomu pouštět?“ A odešel. „Tomu říkám konstruktivní kritika. Co to je za exota?“ pomyslela jsem si. (Mimochodem, jak jsem později zjistila, jeho první dojem ze mě nebyl o moc lepší.)

Čas plynul. Na začátku července se konala první Katolická charismatická konference v Brně. Organizátoři hledali dobrovolníky, kteří by pomáhali při registraci. Neváhala jsem. Na KCHK jsem poprvé byla rok před tím a když jsem v Českých Budějovicích viděla mladé lidi, jak pomáhají s organizací, hned jsem si řekla: „Ty jo, tak při takové akci bych taky někdy chtěla být!“ Takže pro mě to bylo jasné. Z mně neznámého důvodu (kterým si teda dodnes nejsem úplně jistá) se přihlásil i můj muž. Protože byly prázdniny a koleje byly zavřené, přespával na SC. Domluvili jsme se, že na výstaviště budeme jezdit jeho autem a já se nakonec taky rozhodla zůstávat na SCéčku, přestože moje ubytování bylo dostupné i přes léto.

Jednou po práci jsme šli na večeři do restaurace. Připojili se k nám dva naši kamarádi, kluk a holka, co nám shodou okolností byli nakonec svědky na svatbě. Tehdy došlo na debatu na téma charismatici. My holky jsme toto hnutí obhajovaly, kluci vyjadřovali spíš skepsi. Teda, zas mě pěkně naštval těma svýma názorama! Hroznej chlap, ten můj muž.

Jenže ráno bylo všechno jinak. Kluci spali na pátém patře, já s kamarádkou jsme byly v knihovně. Vzbudilo nás klepání na dveře. Ještě jsem mžourala ve spacáku, když vešel můj muž a říká: „Dobré ránko!“ A bylo to. Ta slova mě praštila do uší a najednou něco viselo ve vzduchu. Nevěděla jsem, co to je, ani odkud se to vzalo. Ale nešlo to přehlédnout.

Po skončení KCHK jsme se rozloučili a popřáli si hezké prázdniny. Nějakou dobu jsme se neviděli, až na konci srpna mi přišla SMS: „Seš v Brně? Vrtám na SC, je tu binec. Vem si nějaký starý hadry a přijď uklízet.“ Vzala jsem si ty hadry a naběhla s kýblem. Můj muž natahoval jakési dráty kvůli připojení na internet a já začala pucovat. „Jak dlouho tu už děláš?“ ptala jsem se. „A jíš vůbec něco?“ Dělal dlouho a moc při tom nejedl. Ale že jsem tam byla taky, šli jsme na večeři. Druhý den ráno jsem měla odjíždět z Brna. Po mši jsem měla zamířeno na nádraží. Jak jsem vyšla z kostela, napadlo mě: „Že on si ani nekoupí snídani!“ Zamířila jsem do obchodu. Jenže pak jsem si říkala, jestli on si nebude myslet, že to něco znamená, když mu jen tak nesu jídlo. No a vlastně, znamená to něco??? A tak jsem přešlapovala na ulici. Udělala jsem vždycky dva kroky směrem k nádraží a dva směrem do obchodu a nemohla se rozhodnout. Nakonec jsem tu snídani koupila. A on mě doprovodil na autobus.

Stalo se toho ještě hodně. Začali jsme spolu chodit, pak jsme si náš vztah sami zamotali vlastní nerozumností. Jenže i když jsem mu jednou večer řekla, že končím, protože je toho na mě prostě moc, bylo to silnější než my sami. On druhý den ráno stál u našich dveří a já věděla, že se žádný rozchod nekoná. Do roka byla svatba.

A byla zase KCHK. A my zase seděli u registrace. Tu se ke mně přitočil jakýsi pán a začali jsme se bavit. Už nevím proč mi povídá: „Já vás tu viděl už loni. A hned jsem si říkal, to by byl tak hezký pár!“ A já na to: „No vidíte, loni jsme ještě pár nebyli. A teď jsme manželé.“

A jak je to s těmi kopci a ovcemi? Můj muž je z valašské dědiny. Vždycky se chtěl vrátit domů a já to vždycky věděla. Když se tam rozhlédnete, vidíte kopce, ovce a nic moc jiného. Bůh byl ke mně milosrdný a dal mi ještě deset pěkných let v Brně, kde mi vůbec, ale vůbec není špatně. V létě udělám další krok do neznáma. Nebojím se (nebo se aspoň nechci bát), protože je se mnou chlap, který mě má vážně a opravdicky rád.  

P. S.: Fotek z dob chození máme docela dost. Můj muž by ale určitě nesouhlasil s tím, abych ho vyvěšovala někde na internetu :) Takže tady je ukázka toho, co v té době viděl v hledáčku svého fotoaparátu.

Třeba tohle:

A taky tohle: