Tatínek Josef – čekal na mé narození skoro 14 let, tedy přesněji řečeno, čekali s maminkou na mé početí. A pro tatínka to bylo moc těžké. Těšil se na děti. Když jsme byly se sestrou malé, hrál si s námi, cvičil, blbnul. Naučil mě lyžovat, hrát volejbal, plavat. Pamatuju se, že pro mě bylo důležité vidět ho pokleknout a modlit se. Měl rád lidi a lidé měli rádi jeho. Hodně dřel – byl natěračem, přitom měl ale hlavu určitě aspoň na to, aby si udělal maturitu. Měl ale pět sourozenců a narodil se roku 1933. Ráda poslouchám jeho vyprávění o dětství. Za války měli i hlad. Když jednou dostal uzenku, tak to bylo jako kdyby slupnul malinu, a pak si aspoň ještě namáčel chleba ve vodě s mastnými oky. Maminku uměl i před námi dětmi obejmout. Taky mi vyprávěl, že je to veliká Boží milost, že zůstal mamince vždycky věrný. Často jsme spolu marodili, zdědila jsem po něm sklony k bronchitidě. A pamatuju se, že jsme rozebírali kde co, i filosofická témata. Doteď ho vidím, jak se opírá o akumulačky v županu.

Brácha Josef – bráška je o 5,5 roku mladší. Byla jsem jeho velká sestra. Záviděla jsem mu, že je to kliďas, kterého jen tak něco nevykolejí. Na jeho školní léta si už moc nevzpomínám, ale na to, že když jsem si dala inzerát a přišly odpovědi, lehl si ke mně do postele a já mu všechny odpovědi mladíků přečetla. A on mi radil, komu napsat, komu ne. Když maturoval, maminka šla do důchodu. On se tím chlubil. Se ségrou jsme se modlili za jeho ženu. A myslím, že dobře. Jsem vděčná za ten mužský element v mém životě. Dnes je to spolehlivý manžel a táta.

P. Petr Němec – za Petrem jsme jezdili za totality do Sobotky na faru. Každý měsíc jsme tam měli setkání asistentek. Petr byl někdy příkrý, někdy přísný, i přesto jsme věděly, že nás holky má rád. Musel mě občas napomenout, abych si dávala pozor na pusu. V době totality to bylo důležité. Petr mě zachránil před odchodem do kláštera, nebo spíš kongregaci vodilek zachránil přede mnou :). Když jsem se mu se svým nápadem svěřila, pronesl polekaně: „Ty do kláštera??? Lído, to ne.“ Petr je už mnoho let na misiích v Bulharsku. Když přijede do Čech, snažíme se setkat. A ta setkání jsou moc krásná. Petr byl se mnou v mých depresích i mánii.

Marcel – než jsem jeho dostala ze srdce, to byla dlouhá doba! Velký aktivista a opravář kostelů v severních Čechách. Co já se za ním najezdila! Jak jsem čekala na každou chviličku času, kterou si na mě najde. Zpívala jsem žalmy, pomáhala makat při opravách kostela. Jak dlouho trvalo, než jsem pochopila, že není pro vztah ten pravý. To bylo slz a nadějí!

Můj muž Jan – poznali jsme se na inzerát. Jsme nebe a dudy – můj muž introvert s obrovskou láskou k přírodě, já extrovert s láskou k lidem. On praktik, já romantik. On je technicky vzdělán, já se přátelím s múzami. Protiklady se přitahují. Řešili jsme naši neplodnost, ustáli jsme moje deprese a mánii. Připravujeme pro přátele výlety, značkujeme turistické trasy. Nejraději mám, když ho rozesměju.

Kamarádi a přáteléKája – můj velký podporovatel a odpovídač na smsky. Je to člověk moudrý, „plnokrevný“. Jsem za něj moc vděčná. Jirka – vzdělaný, moudrý, setkat se s ním je radost. K ženám se chová galantně a já si s ním připadám jako princezna. Petr – extrovert, kterému moc dobře rozumím. Zajímá se o mě a aspoň občas se vidíme tváří v tvář. Honza – máme se rádi a výhodou je, že bych se do něj asi nezamilovala. Pomohl mi „porodit“ moje knížky.

Všechny moje „lásky“ – muži, do kterých jsem byla zamilovaná. Vždycky mě to nějak posunulo, řeklo mi to něco o mně, o mých potřebách a touhách.

I když jsou muži z Marsu (a ženy z Venuše), přitahují mě a jsem s nimi ráda. Děkuju, chlapi.