Jednou jsem si psala s kamarádem knězem o tom, jak se v týdnu měl, a on mi napsal o dvou pohřbech, co měl na starosti. O dvou padesátiletých mužích, které chodil do nemocnice zpovídat, a které oba „zabil alkohol, alkohol, který tišil jejich bolest.“
Ta slova se mi hluboce vryla do paměti, i když už je to nějaký ten měsíc zpátky. Vzpomněla jsem si i na výrok svého dědy o tom, že ten, kdo se topí, kolem sebe vždy kope, a že tedy nemám soudit o někom podle zdání, že je hrubián. Možná jen skrývá nějakou bolest.
Posledním impulzem k sepsání tohoto článku byl deník, který můj manžel začal psát našemu synovi. Z těch pár řádek, co jsem mohla zahlédnout před tím, než jsme se domluvili, že to číst nebudu, na mě dýchla obrovská něha a srdečnost mého muže, která není na úplně první pohled vidět.
Vzpomínám teď i na řadu drobných hovorů s mými známými či přáteli muži, na zmínky o hluboké radosti či naopak bolesti, kterou prožívají.
Mám jednu teorii – i když možná je to jen moje zkušenost, kterou nesprávně zobecňuji –, že my ženy se mužských hlubokých emocí, zvláště těch spojených s bolestí, trochu bojíme. Jak se vlastně podporuje muž, který něco těžkého prožívá? Stačí uvařit dobrý teplý nápoj, vyslechnout a obejmout, jako s kamarádkou? Co nabídka společné modlitby? Co fyzický kontakt? Co vlastně? Dokážeme držet v náručí muže, který pláče?
Tématem měsíce v ŽMM jsou muži, naši muži, všech generací a vztahů, kterých si vážíme a které milujeme. Umíme je podpořit? A pro ně „čitelným způsobem“?
Moje srdcovky k tématu
To se ženy vždycky zajímají o takové témata?
@PetrST Díky za otázku, ale mohl bys ji prosím upřesnit? Chápu to dobře, že se divíš, ze se zajímáme o podporu mužů?
Asi to má každý jinak, ale za sebe si nemyslím, že je vždy nutné nějak podporovat. Já většinou potřebuji nechat chvíli, abych si takové věci přebral a zpracoval, a kdyby mě někdo utěšoval, tak mě to spíš bude vadit.
Zajímalo by mne, jestli se ženy vždy zaobírají podobnými otázkami filosoficko-psychologického rázu jako např. pochopení, podpora, čitelnost gest a jednání atd..
Muj trilety syn kdyz se setkan s traumatem,tak place,chce obejmout a nechce o tom mluvit,nechce slyset slova utechy ani pochopeni. :) narozdil od dcery ktera chce slovne utesit,podporit s o situaci stale dokola mluvit :). Jsou to deti jeste snad nepoznamenane predsudky o tom jak by se muz ci zena meli chovat.
@PetrST Myslím, ze většina zen, kterým záleží na jejich partnerech, si tyto otázky kladou. Každá víme, ze muži nejsou bezcitni a ze železa. Co uz, teda aspoň já, nevíme úplně přesně je, jak s tím naložit.
Je fajn, když si o to, co potrebuji, umí muži říct. Ale když to z nějakého důvodu nejde? ..
Děkuji za ostatní komentáře.
To je pěkná shoda času: https://heiduska.signaly.cz/1802/zeny-obcas-breci
Hmm... myslím, že muž si potřebuje své problémy, vyřešit jen a pouze sám. Pokud cití potřebu něčí pomoci, řekne si o ni. Za sebe a za muže v mém okolí vnímám to, že jsme velice citliví na to, zda nám někdo věří. Myslím, že téměř každého muže, který prožívá něco těžkého, se velice dotkne (a to i tehdy, když to na sobě nedá znát) když mu manželka řekne: "Nevím co prožíváš (protože to ženy většinou doopravdy neví, protože jim to muž obvykle neřekne), ale věřím, že to zvládneš/vyřešíš/dokážeš..."
Myslím, že muž málokdy potřebuje pomoct, muž potřebuje, aby mu někdo věřil, že to dokáže.
@šindy008: Jojo, to jste celí Vy, muži :-) Ale pochopte, že někdy je to těžký skloubit s typicky žensky pečovatelským naturelem :-)
@šindy008 - Řekl jste to hezky. Můj muž to občas vyjadřuje stručněji. Já: "Můžu pro tebe něco udělat?" - On: "Neprudit." :-))) Už to slovo docela často používám i já :)
Ale to jsou problémy spíše praktického charakteru spojené řekla bych více se stresem než s hlubokou bolestí, o které je článek.
Řekla bych, že u hluboké bolesti je nejtěžší si ji vůbec přiznat. Nevím, jestli s tím mají problém víc muži anebo ženy. Ale myslím si, že když si ji člověk přizná, tak řešení - i způsob případné útěchy ze strany druhého - už se nějak najde.
Díky @kollence za nakopnutí k doplnění. Jo, myslela jsem něco víc než "jednorázový problém", to mám taky nejlepší zkušenost s "nechat být", šlo mi spíš o úmrtí, dlouhodobou ztrátu, nenaplněný sen, ... Něco takového.
Já třeba ještě k @šindy008 doplním, že já osobně ještě občas potřebuju vypadnout do ryze mužského kolektivu. Hodně mi v tom pomáhá bojové umění, kdy se pravidelně stýkám přímo s takovým kolektivem.
myslela jsem něco víc než "jednorázový problém", šlo mi spíš o úmrtí, dlouhodobou ztrátu, nenaplněný sen, ...
Neprudit.
https://www.youtube.com/watch?v=SZf4imtSDrs
Není nic lepšího.
Ale jedno důležité upozornění: Nejde o muže a ženy. Jde o maskulinní a feminní typy osobnosti, které se s muži a ženami sice většinou překrývají, ale ne 100%.
Výrazně feminní typ je např. papež František s jeho radami, jak se mají trpícím utírat slzy, jak se mají hladit a litovat. Neříká: "trpíte válkou? něco s tím uděláme, aby ta válka přestala". Ostentativně lituje.
"muž říká o svém problému jedině tehdy, když se domnívá, že druhý(á) mu může pomoct ten problém VYŘEŠIT".
Nevím, jaký typ byl Ježíš, ale v Evangeliích vždy kromě účasti VYŘEŠIL problém trpícího. Nebo mu alespoň poradil, jak ho vyřešit může.
Napadá mě jedna jediná strategie, jak pomoci s problémy typu, který má na mysli mia-maru. Předně si dobře rozmyslet, jestli o pravdu patří do oné kategorie, a potom říct, že tento problém je neřešitelný. Ano, existují neřešitelné problémy.
Pozor! Neříkat "tento problém nemůžeš vyřešit", ale "je neřešitelný".
Já těžké starosti nejradši řeším tím, že jsem sám. Mít víc klidných nočních po sobě, případně sbalit krosnu a jít sám do přírody a srovnat si myšlenky. Večeře z ešusu na ohni, hvězdy a spaní pod širákem mi pomůžou mnohem víc než to, že se o tom budu bavit s někým třeba i hodně blízkým.
Takhle si sám a v klidu srovnám myšlenky, chytnu druhý dech a buď to jdu řešit, nebo, pokud to řešení nemá (úmrtí, nesplněné sny aj.) jsem s tím smířenej a život jde dál. Asi to není úplně typický, ale zad jedinej chlap s tímhle přístupem nejsem. :)
Libor Bláha: rozhodně nejsi jediný chlap s tímto přístupem ;)
Někdy stačí, když kamarádka projde kolem a na zlomek vteřiny mi položí ruku na rameno. Z toho se dá žít i půl den. I dýl. :-)
Manzel prisel v utery o prst a dnes jsem objevila tuto diskuzi,fyzicka bolest hrozna, mel zanet nez mu vzali zbyvajici clanek a ja se az nevedome bojim aby se zanet zas neobjevil a nebrali mu - ?nevimco dalsiho...?! Rikal ze si nepripousti ze by to mohlo byt horsi. Se ztratou prstu psychicky srovnany je.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.