Jednou jsem si psala s kamarádem knězem o tom, jak se v týdnu měl, a on mi napsal o dvou pohřbech, co měl na starosti. O dvou padesátiletých mužích, které chodil do nemocnice zpovídat, a které oba „zabil alkohol, alkohol, který tišil jejich bolest.“
Ta slova se mi hluboce vryla do paměti, i když už je to nějaký ten měsíc zpátky. Vzpomněla jsem si i na výrok svého dědy o tom, že ten, kdo se topí, kolem sebe vždy kope, a že tedy nemám soudit o někom podle zdání, že je hrubián. Možná jen skrývá nějakou bolest.
Posledním impulzem k sepsání tohoto článku byl deník, který můj manžel začal psát našemu synovi. Z těch pár řádek, co jsem mohla zahlédnout před tím, než jsme se domluvili, že to číst nebudu, na mě dýchla obrovská něha a srdečnost mého muže, která není na úplně první pohled vidět.
Vzpomínám teď i na řadu drobných hovorů s mými známými či přáteli muži, na zmínky o hluboké radosti či naopak bolesti, kterou prožívají.
Mám jednu teorii – i když možná je to jen moje zkušenost, kterou nesprávně zobecňuji –, že my ženy se mužských hlubokých emocí, zvláště těch spojených s bolestí, trochu bojíme. Jak se vlastně podporuje muž, který něco těžkého prožívá? Stačí uvařit dobrý teplý nápoj, vyslechnout a obejmout, jako s kamarádkou? Co nabídka společné modlitby? Co fyzický kontakt? Co vlastně? Dokážeme držet v náručí muže, který pláče?
Tématem měsíce v ŽMM jsou muži, naši muži, všech generací a vztahů, kterých si vážíme a které milujeme. Umíme je podpořit? A pro ně „čitelným způsobem“?
Moje srdcovky k tématu
Někdy stačí, když kamarádka projde kolem a na zlomek vteřiny mi položí ruku na rameno. Z toho se dá žít i půl den. I dýl. :-)
Manzel prisel v utery o prst a dnes jsem objevila tuto diskuzi,fyzicka bolest hrozna, mel zanet nez mu vzali zbyvajici clanek a ja se az nevedome bojim aby se zanet zas neobjevil a nebrali mu - ?nevimco dalsiho...?! Rikal ze si nepripousti ze by to mohlo byt horsi. Se ztratou prstu psychicky srovnany je.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.