Dnes si můžete přečíst první návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.
<<-- Tudy se dostanete k úvodnímu článku seriálu. Vypíchneme zde jediné: že duchovní pomoc nenahrazuje odbornou (psycho)terapii či správně ordinovaná farmaka.
K druhému návyku (Udělejte kruh) se dostanete tudy. -->>
Když jsem odcházela, abych odvezla manžela na vlak, popadla jsem mobil. Okamžitě mě zaplavil příval úzkosti a spolu s ním vzpomínka na rozzlobenou kamarádku. Zírala jsem na mobil ve své ruce a vzpomínala, jak jsme spolu předcházejícího večera jednaly.
V minulosti bych usínala a ten hovor by mě sžíral. V duchu bych si ho zas a znova přehrávala. Ráno bych se probudila a tížil by mě. Potřebuji se druhým zavděčit, jsem velmi citlivá na to, jak na mě druzí reagují a nemám ráda neshody. Konflikty ve vztazích (ať už reálné či vnímané) byly vždy nejčastější příčinou mé úzkosti. Mé uzdravení z úzkosti v minulých dvou letech bylo ale takové, že jsem si teď na tu nepříjemnou situaci nevzpomněla až do chvíle, kdy jsem si telefon vzala, a než jsem vysadila manžela na nádraží a zamířila domů – pouhých deset minut – byla jsem v pořádku. Úzkost zmizela.
Před třemi lety jsem začala vést vlastní skupinku domácího vzdělávání. S vedením jsem neměla žádnou zkušenost a dost rychle jsem si uvědomila, že pokud nechci padnout na ústa nebo tu skupinku i naše vztahy zničit, budu potřebovat pomoc. A tak jsem se obrátila tam, kam se obracím vždy, když potřebuju radu, povzbuzení nebo moudrost: ke knihám. Tehdy šlo o knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí od Stephena Coveyho, kterou jsem prvně četla kolem dvacítky a stále mi ležela na poličce. Když jsem ji četla znovu, bylo mi dávno přes třicet a zásadně to změnilo můj přístup. Z této změny poměrně rychle vytryskly ony návyky, o kterých budu psát.
Coveyho první návyk zní: „buď proaktivní“. Část té kapitoly pojednává o tom, co Viktor Frankl [1] zjistil v německém koncentračním táboře. Vypozoroval, že i když s ním jednali strašně krutě a surově, využívali ho a dokonce mučili, měl stále vládu nad něčím velmi důležitým: sám nad sebou.
Při čtení jsem si vzpomněla na starý budhistický příběh, který jsem slyšela někdy na vysoké škole. Do kláštera vtrhl voják a v zahradě našel starého zenového mistra, jak klidně sedí na balvanu. Když k němu generál třímající meč přistoupil, mistra to nezneklidnilo. „Proč se nebojíš,“ zajímalo generála, když před ním máchl mečem. „Nevíš, kdo já jsem? Můžu ti useknout hlavu!“
„Ano,“ odpověděl zenový mistr. „A já ti to můžu dovolit.“
V té době jsem nad příběhem žasla a zároveň mě děsil. Připomíná mi příběh Ježíše – on sám řekl, že by mohl povolat legii andělů, aby ho zachránili [2], ale místo toho dovolil Římanům, aby ho ukřižovali. Měl těžší volbu než zenový mistr – měl moc bránit se a vyhrát, ale místo toho zvolil zdánlivou prohru s následným utrpením.
Znovu jsem četla Franklova slova a lámala si hlavu nad tím, jak se stát takovým člověkem?
Covey, vycházející z Frankla (a bezpočtu dalších), tvrdil, že existuje odstup mezi podnětem a odpovědí, kdy se můžete rozhodnout, jak se zachováte. To pro mě nové nebylo. Léta – či dokonce desetiletí – mi říkali: „Nemůžeš ovlivnit, co se ti stane. Můžeš ovlivnit jen to, jak se zachováš, když se ti to stane.“ Ačkoliv jsem uznávala teoretickou pravdivost tohoto výroku, mé pochopení zůstávalo pouze teoretické. Měla jsem ale jen velmi malou (pokud vůbec nějakou) vlastní zkušenost. Připadalo mi, že jsem reagovala dávno před vlastní volbou, jak se zachovám.
Když jsem to ráno zvedla telefon, tělem mi projela úzkost ještě dřív, než jsem si stihla promyslet, jak se zachovám. Jak přesně se tedy člověk dostane k tomu odstupu mezi podnětem a odpovědí na něj? Pro mě tam žádný odstup nebyl. Podnět a má odpověď přicházely současně.
A pak mi to došlo: já jsem neodpovídala, jen jsem reagovala! A mé reakce byly spontánní, reflexivní, převážně emotivní. Měla jsem pravdu: odstup tam chyběl. Byla jsem okamžitě úzkostná nebo naštvaná (nebo něco na ten způsob). Nedovedla jsem ve svém těle zastavit reakci na kortizol či adrenalin – reakce byla tak pevně spojena s tím, co ji vyvolalo, že jsem reagovala ještě dřív, než jsem si toho vůbec všimla. Nemohla jsem si tu reakci zvolit.
Ale – a tady se udála ta zásadní změna přístupu – mohla jsem se rozhodnout, jak odpovím na tu reakci. Nemohla jsem se rozhodnout ty emoce nemít – ale mohla jsem se rozhodnout, jak na ně odpovím. A nejbláznivější je, že když jsem důsledně volila svou odpověď na tyhle nechtěné emoce, ony se postupně zmírňovaly!
Zezačátku to bylo těžké. Často jsem reagovala úzkostně ještě dřív, než jsem si vůbec uvědomila, co se děje. Jako bych letěla na autopilota, dělala jsem to, nač jsem byla léta zvyklá: byla jsem úzkostná. Často mi zabralo hodiny, než jsem to rozklíčovala. Ale když se mi to povedlo, objevil se odstup. V tu chvíli jsem měla možnost volby. Budu i nadále reagovat úzkostně, vyživovat úzkost horečnatou aktivitou či ustaranými myšlenkami? Nebo se zhluboka nadechnu a odevzdám úzkost Bohu? (O tom více příští týden.)
Když jsem cvičila zvědomění emočních reakcí a odpovídání na ně vědomým, racionálním způsobem, začala jsem pozorovat zásadní posun v mém bytí ve světě, posun od spontánní úzkosti ke klidu, usebranosti, pokoji a radosti. Posun, který mi dal zažít vítězství onoho rána, když jsem si brala telefon: cítila jsem úzkost, to ano, ale mé JÁ bylo větší než ta úzkost. Dovedla jsem na ni rychle, snadno a efektivně odpovědět a zbytek dne jít dál se s radostí.
Tohle je tedy první návyk pro radostný život: udržujte odstup. Nemusí být tam, kde myslíte, že by být měl (nebo kde byste ho rádi měli), ale existuje. Jakmile jej najdete, věnujte mu pozornost. V tom spočívá vaše možnost volby. S odstupem se můžete rozhodnout, jaká bude vaše odpověď, zda odpovíte na podnět, nebo na svou spontánní reakci na ten podnět. Ať tak či tak, odstup tam je. Udržujte jej.
{Příští týden budeme mluvit o tom, co dělat, jakmile si odstup uvědomujeme. Zatím prostě procvičujte jeho uvědomování.}
[1] Viktor Emanuel Frankl (1905-1997), neurolog a psychiatr s českými kořeny, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie; pro svůj židovský původ během druhé světové války vězněn v koncentračních táborech.
S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti (a se svolením autorky) přeložila, zvýrazněním, obrázky a odkazy opatřila Jasminecka.
A nejbláznivější je, že když jsem důsledně volila svou odpověď na tyhle nechtěné emoce, ony se postupně zmírňovaly!
Ano. To je známý fakt. Skoro přesně jsem tohle napsal Kollence v diskusi pod článkem o odpouštění. Emoce mizí samy od sebe, pokud je něco (v mysli) neustále nepřiživuje. Vypořádat se s emocemi jde jen tak, že se vypořádáme s tím, co je přiživuje.
@JiKu no jo, ale to by chtelo bud nadstandardni sebereflexi nebo unosnou miru podnetu, ktere cloveka vykolejuji :)
Zajimalo by me, jestli i dalsi navyky uz byly nekde na signalech zmineny... ?
Nevím, odkud berete to, jaká míra sebereflexe je standardní. Já například ve svém okolí neznám nikoho, koho by hádka z kamarádkou vykolejila na celý den.
To, jak autorka líčí své původní potíže vzbuzuje spíše dojem samé hrany normality, rozhodně ne nějakého průměru.
Ano, autorka trpi uzkosti...
Pravda, pouzila jsem neoveritelny udaj, omlouvam se.
Víte, já docela rád čtu dušezpytnou literaturu a V.E. Frankl není pro mě neznámým autorem. Ale tyhle dušezpytné rady "udělej si sám" jsou pro lidi, kteří by je potřebovali a kteří to nečtou jako zajímavost, ale vkládají do toho naději, velice nebezpečné.
Protože lidé jsou různí. A mají různé problémy. Proto takovéhle rady nepatří do "domácích lékařů", ale do rukou psychologa, který nejprve konkrétního klienta dobře pozná a pak teprve naordinuje terapii.
Když máte horečku a bolí vás v krku, můžete možná diagnostikovat angínu sama sobě. Ale když má někdo psychické/psychiatrické problémy, to, co mu je nejméně dostupné, to je správná sebediagnostika.
Myslíte, že bych měla přidat odkaz na její první článek? Píše tam podobné přirovnání, jako jste uvedl vy - že diabetikovi taky nepovíme, aby se obešel bez inzulinu, tak úzkostný má využít (psycho)terapie a případně i farmak, pokud to potřebuje...
@JIKU: "Já například ve svém okolí neznám nikoho, koho by hádka z kamarádkou vykolejila na celý den." To jako fakt?
Článek je dobrej. Přinutit se v každě situaci používat rozum je cnost o kterou je potřeba zápasit celý život. Nevidím na tom nic nenormálního.
Moudr. 17. 11. "Neboť strach neznamená nic jiného než vzdát se podpory rozumného uvažování"
M.
podobné přirovnání, jako jste uvedl vy
Ale to je přece úplně jiné přirovnání!
To moje by bylo "nepíchejte někomu s hemofilií heparin"
Nejdřív si zjistěte, co mu vlastně je.
Léčit chorobu, kterou netrpí, je pro nemocného člověka velmi zatěžující.
Jinak poučení pro ŽMMky: Pokud něco napíše JiKu a terre-eau to lajkne (nebo naopak), můžete na to vzít jed!
Ok, jdu vam prolustrovat komentare, abych zjiatila, kdo vam co lajkuje ?...
~
Kolik znate psychologu, kteri resi s clovekem i duchovni veci, vztah k Bohu...
Nesleduji psychology, moc jich nebude, ale jsou.
Předpokládám, že v rámci pastorační péče by měli kněží být schopni doporučit vhodného psychologa, pokud se na ně někdo obrátí s takovým dotazem a potřebou.
Evi, moc díky.
@Jasminecka nevim kolik takovych je ale ja nam tu cest rovnou s dvema :)
@Kecka Ja znam v Brne taky dve, ale jen jedna pusobi v soukr. praxi. ? A 1 kneze, ktery ma vystudovano, ale v CR mu to neuznali.
Nicmene mam dost vericich kamaradu, kteri meli s hledanim vericich psychologu (a o psychiatrech ani nemluvim) dost problem...
Jasminecka vrele diky.Moc me ty clanky oslovuji...
obecne zajimave podnety
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.