Dnes přinášíme druhý návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.
<<-- Tudy vede cesta zpět prvnímu návyku (Udržujte odstup). Pokud vám utekl i úvod, klikněte sem. ==>
Když mi bylo pětatřicet, má dobrá kamarádka Susan mi dala překrásnou kopii modlitební knihy[i] z devatenáctého století. O týden později se mi narodila dvojčata. Jedno z nich bylo v kritickém stavu na prahu smrti. Synovi selhávaly plíce a musel být hospitalizován v Dětské nemocnici v Seattlu. Když jsem ležela v posteli, vyčerpaná po porodu a bez možnosti pomoct svému dítěti, vzala jsem do ruky knihu, kterou jsem týden před tím dostala od Susan, a otevřela si čtení na den. Slova nemohla být lépe načasována:
„Bez ohledu na příčinu zla, pokud jste v Bohu a jste jím obklopeni jako ovzduším, aby se k vám něco špatného dostalo, musí to projít nejdříve přes něj.“
V těch temných děsivých dnech, kdy jsme nevěděli, jestli Ben přežije či zemře, mě ta představa nesmírně uklidňovala. Když se dívám zpět, vidím její pravdivost: Bůh nás obklopoval a posiloval. Mohli jsme být ještě mnohem vyděšenější. Se dvěma dětmi v různých nemocnicích a dvěma dětmi doma jsme byli v jednom kole, ale našli jsme sílu zvládnout ty dny nejistoty a jednotvárného přejíždění mezi oběma nemocnicemi a domovem.
Ben přežil, díky Bohu (a zapáleným lékařům v Dětské!), a já nikdy nezapomenu na představu Boha, který jako atmosféra tlumí těžkosti a problémy, jež přichází do mého života, podobně jako zemská atmosféra spálí meteory. Trvalo to ale pět let, než jsem si tuto pravdu začala brát za svou a skutečně podle ní žít.
Předminulé léto jsme si se Susan povídaly o tvrdých životních ranách a o tom, jak se často přistihnu při automatické reakci dřív, než stihnu zvážit odpověď. Bylo to pár měsíců po mém AHA momentu, kdy jsem objevila, jak důležité je si odstup uvědomit. Stále to bylo vyčerpávající, všechna ta úzkost a vztek a strach, které mi kolovaly v žilách, a já se vší silou snažila ten rozjetý vlak zastavit.
Susan mi řekla: „Udělej kruh, Kimberlee. Vezmi svou reakci a odlož ji. Vytvoř prostor mezi sebou a svou reakcí, abys ji mohla pozorovat.“ Předpažila ruce, dlaně vytočila ven, jako by chtěla odrazit vše, co by na ni letělo. „Vytvoř si ochranný štít,“ řekla, „a tu reakci, která se ti nelíbí, za ten štít vystrč.“
Její slova a obraz Boha jako atmosféry, který jsem v sobě nosila od narození našich dvojčat, do sebe najednou zapadla. Bůh je můj štít a vše, co mne zasáhne, prochází nejdříve jím. Pokud cítím, že už to nezvládám – řekněme, že ve mně něco vyvolává obrovskou úzkost – můžu to popadnout a vystrčit za štít, kterému jsem začala říkat „záštita Ježíš“[ii].
A tak jsem se začala záměrně zabydlovat v obrazu Boha jako atmosféry. Představila jsem si – a stále si představuji – jak mě Ježíš obklopuje. Představuju si sebe sama, jak stojím v kruhu jeho lásky. Připomínám si, že cokoli ke mně přichází, prochází Ježíšem.
Když cítím úzkost nebo strach, už neutíkám, nesnažím se zaměstnat, nevyšiluji a dokonce se ani nesnažím přijít na to, proč cítím úzkost (úzkost si sama najde příčinu a ta příčina je téměř vždy nějaká lež nebo zaslepenost, takže je většinou kontraproduktivní ptát se proč). Místo toho přiznám: „Teda! Teď prožívám pořádnou úzkost. Zajímavé.“ A pak naslouchám svému tělu: všímám si, kde ta úzkost sídlí. Většinou je na hrudi, leží mi na srdci jako závaží, jindy je v břiše a někdy v krku nebo v hlavě. Pak se dotknu té části svého těla a představuji si, že jsem úzkost uchopila a sundávám ji ze sebe.
Pak natáhnu ruku, jak mi ukázala Susan, představím si Ježíše stojícího přede mnou (protože on tam je!) a vložím mu úzkost do rukou. „Pane, já ji nechci, ale zdá se mi, že se jí nedovedu zbavit, tak ti ji odevzdávám. Mohl bys ji prosím spálit v plamenech své svaté lásky?“
Ze začátku jsem to musela dělat často – někdy i mnohokrát za minutu. Budu upřímná: nejdřív to bylo vyčerpávající. Ale během měsíce jsem si všimla, že už úzkost nemusím chytat tak často, a ke konci roku jsem vydržela bez nejmenšího pocitu úzkosti celé dny!
Nechci tím říct, že už nemám žádné úzkosti – občas úzkostná bývám – ale zjistila jsem, že čím víc jsem úzkost odevzdávala Bohu, tím méně jsem ji cítila. A když dnes pociťuji úzkost, už mě to nepronásleduje jako dřív – poplašila mě, stále mě zaměstnávala a udržovala v pohybu, vyzkoušela bych cokoli, abych se zbavila těch hrozných pocitů, které mě trápily a strašily, že se stane nějaké neštěstí. Předávání Bohu ubralo tomu strašnému, zdrcujícímu pocitu na síle. Je méně zdrcující než dřív, a jde lépe zvládnout. Už mu nejsem vydána na milost, protože vím, co s ním dělat. Vím, komu ho předat – a vím, že mu mohu důvěřovat a že udělá víc, než si dovedu představit či než mohu žádat. Vím to, protože mi pomohl a stále pomáhá.
Toto je druhý návyk: udělejte kruh. Představte si, že před vámi stojí Ježíš, obklopuje vás jako ovzduší – protože právě to dělá. Pokud vám to pomůže, použijte gesto: předpažte ruce, dlaně ať směřují ven. Pak upažte, jako byste vytvářeli bariéru na délku paže od těla a obličeje. Ať vám toto gesto připomene, že je Ježíš u vás jako ochrana a že vše, co k vám přichází, prochází nejdříve jím.
{Minulý týden jste cvičili všímání si odstupu – místa, kde máte svobodu zvolit si odpověď. Nyní, když odstup máte a uvědomíte si, že pociťujete úzkost, popadněte ji a vystrčte za záštitu Ježíše – tak často, jak potřebujete. Žijeme-li v kruhu Boží lásky, poznáváme pokoj a radost, jakou jsme dřív neznali. Ale nespoléhejte jen na má slova. Udělejte kruh a uvidíte.}
[i] Kniha Streams in the Desert od americké misionářky Lettie Burd Cowman (1870–1960).
S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti přeložila, zvýrazněním, obrázky a odkazy opatřila Jasminecka.
Přeloženo se souhlasem autorky.
To jsem nepochopil.
Jak v tom funguje ten Bůh (Ježíš)?
Jako automat (když mu to podám, tak to spálí), nebo jako ten, kdo ví sám nejlépe, které má zadržet a které pustit?
Ta představa automatu mi přijde docela nebezpečná, ale lépe koresponduje s tím předpažit-upažit. Ta představa, že to funguje jen tehdy, když On usoudí, že je třeba zadržet, mi přijde správnější, ale méně koresponduje s tím předpažit-upažit.
Nevidim tam psano, ze by Kristus odclonil vse spatne, aby na cloveka nic nedopadlo...
(A jsem presvedcena, ze automatem neni ;)
Ale tohle není o vás. To je o tom, jak působí ten text.
Ne, není to tam explicitně napsáno. Ale působí to tak na mě.
Na mě to působí asi ještě hůř než na JiKu. To snad nemá s Pánem Ježíšem, s katolickou vírou, nic společného.
@JiKu a @RomanS Co je špatného na tom, odevzávat svoje úzkosti Bohu a zvát ho do těch pro člověka nejtěžších situací? Není to právě o tom, že Bůh má být ve všem našem myšlení, slovech i skutcích? Proč ho vyčleňovat z boje s "nemocemi"?
Nóó, jestli si takhle představujete pozvání, tak já tedy mám o pozvání jiné představy.
V tom textu čtu, že Bůh tam je a když udělám cosi, tak zafunguje.
Proti tomu, co jste napsala, nemám vůbec nic. Je mi připadá, že jste vyjádřila něco úplně jiného, úplně jiný přístup, než jaká je v tom textu.
Tenhle způsob mi připadá adekvátnější pro léčbu bradavic.
@RomanS napsal jste "To snad nemá s Pánem Ježíšem, s katolickou vírou, nic společného"-prosím
1. co je v tom článku "nekatolického"?
2. vy jste přehlédl, že se v něm píše o "záštitě, kterou je Ježíš?"
3. Signály jsou místem pouze pro katolíky?
omlouvám se-mně mrzí ty verbálně lehce agresívní a výsměšné "katolické" komentáře
@mia-maru: Chraň Bůh, abych měl něco proti odevzdávání Bohu a zvaní Boha (anebo záštitě, kterou je Ježíš). Předně jsem napsal: Na mě to působí - aby všichni nesouhlasiči viděli, že nevynáším objektivní soudy, ale svůj dojem.
Působí to na mě tak, že autorka s abnormální úzkostí si vytvořila (získala) techniku, která slouží k odstranění/zmírnění této úzkosti a Bůh - Pan Ježíš je tam tak nějak pouze instrumentálně přítomen. Ty tři věci: nakreslený kruh (připomínající magické pole), předpažování upažování a Ježíš jako atmosféra - nijak zvlášť nepřipomínají svátostiny, zbožná cvičení a rozjímání (vždy o Kristově lidství, Kristu trpícím na kříži atp., nikdy však o Ježíši jako atmosféře). A proto můj dojem.
@JiKu V novozakonnim prislibu/povzbuzeni k duvere slovy "proste a bude vam dano, hledejte a naleznete, tlucte a bude vam otevreno" vidite take automatizovani Boha?
@Jasminecka: Ne.
@Zzuzanka mě komentář pana Romana pobavil... :)
Kdyby si paní pověsila na stěnu svatý obrázek, na krk škapulíř či medailku, na poličku sošku Panny Marie nebo nějakého svatého pro přímluvu... pak by to asi bylo dost katolické :).
Jen by pak nesměla jet do Dolan na obnovu pořádanou komunitou Blahoslavenství, tam se tančí biblické tance a modlí gesty a to už je zase tělocvik :)
Vaše představy nejsou moje představy, ale klidně se nad těmi svými bavte.
Panu @RomanS se omlouvam, nedovedla jsem si to odpustit...
~
Panu @JiKu dekuji za upozorneni, ze Buh neni automat na vyslysene modlitby.
@Jasminecka -vy jste moc hodná
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.