Dnes přinášíme druhý návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.

<<-- Tudy vede cesta zpět prvnímu návyku (Udržujte odstup). Pokud vám utekl i úvod, klikněte sem. ==>


Zdroj obrázku

Když mi bylo pětatřicet, má dobrá kamarádka Susan mi dala překrásnou kopii modlitební knihy[i] z devatenáctého století. O týden později se mi narodila dvojčata. Jedno z nich bylo v kritickém stavu na prahu smrti. Synovi selhávaly plíce a musel být hospitalizován v Dětské nemocnici v Seattlu. Když jsem ležela v posteli, vyčerpaná po porodu a bez možnosti pomoct svému dítěti, vzala jsem do ruky knihu, kterou jsem týden před tím dostala od Susan, a otevřela si čtení na den. Slova nemohla být lépe načasována:

„Bez ohledu na příčinu zla, pokud jste v Bohu a jste jím obklopeni jako ovzduším, aby se k vám něco špatného dostalo, musí to projít nejdříve přes něj.“

V těch temných děsivých dnech, kdy jsme nevěděli, jestli Ben přežije či zemře, mě ta představa nesmírně uklidňovala. Když se dívám zpět, vidím její pravdivost: Bůh nás obklopoval a posiloval. Mohli jsme být ještě mnohem vyděšenější. Se dvěma dětmi v různých nemocnicích a dvěma dětmi doma jsme byli v jednom kole, ale našli jsme sílu zvládnout ty dny nejistoty a jednotvárného přejíždění mezi oběma nemocnicemi a domovem.

Ben přežil, díky Bohu (a zapáleným lékařům v Dětské!), a já nikdy nezapomenu na představu Boha, který jako atmosféra tlumí těžkosti a problémy, jež přichází do mého života, podobně jako zemská atmosféra spálí meteory. Trvalo to ale pět let, než jsem si tuto pravdu začala brát za svou a skutečně podle ní žít.

Předminulé léto jsme si se Susan povídaly o tvrdých životních ranách a o tom, jak se často přistihnu při automatické reakci dřív, než stihnu zvážit odpověď. Bylo to pár měsíců po mém AHA momentu, kdy jsem objevila, jak důležité je si odstup uvědomit. Stále to bylo vyčerpávající, všechna ta úzkost a vztek a strach, které mi kolovaly v žilách, a já se vší silou snažila ten rozjetý vlak zastavit.

Susan mi řekla: „Udělej kruh, Kimberlee. Vezmi svou reakci a odlož ji. Vytvoř prostor mezi sebou a svou reakcí, abys ji mohla pozorovat.“ Předpažila ruce, dlaně vytočila ven, jako by chtěla odrazit vše, co by na ni letělo. „Vytvoř si ochranný štít,“ řekla, „a tu reakci, která se ti nelíbí, za ten štít vystrč.“

Její slova a obraz Boha jako atmosféry, který jsem v sobě nosila od narození našich dvojčat, do sebe najednou zapadla. Bůh je můj štít a vše, co mne zasáhne, prochází nejdříve jím. Pokud cítím, že už to nezvládám – řekněme, že ve mně něco vyvolává obrovskou úzkost – můžu to popadnout a vystrčit za štít, kterému jsem začala říkat „záštita Ježíš“[ii].

A tak jsem se začala záměrně zabydlovat v obrazu Boha jako atmosféry. Představila jsem si – a stále si představuji – jak mě Ježíš obklopuje. Představuju si sebe sama, jak stojím v kruhu jeho lásky. Připomínám si, že cokoli ke mně přichází, prochází Ježíšem.

Když cítím úzkost nebo strach, už neutíkám, nesnažím se zaměstnat, nevyšiluji a dokonce se ani nesnažím přijít na to, proč cítím úzkost (úzkost si sama najde příčinu a ta příčina je téměř vždy nějaká lež nebo zaslepenost, takže je většinou kontraproduktivní ptát se proč). Místo toho přiznám: „Teda! Teď prožívám pořádnou úzkost. Zajímavé.“ A pak naslouchám svému tělu: všímám si, kde ta úzkost sídlí. Většinou je na hrudi, leží mi na srdci jako závaží, jindy je v břiše a někdy v krku nebo v hlavě. Pak se dotknu té části svého těla a představuji si, že jsem úzkost uchopila a sundávám ji ze sebe.

Pak natáhnu ruku, jak mi ukázala Susan, představím si Ježíše stojícího přede mnou (protože on tam je!) a vložím mu úzkost do rukou. „Pane, já ji nechci, ale zdá se mi, že se jí nedovedu zbavit, tak ti ji odevzdávám. Mohl bys ji prosím spálit v plamenech své svaté lásky?“

Ze začátku jsem to musela dělat často – někdy i mnohokrát za minutu. Budu upřímná: nejdřív to bylo vyčerpávající. Ale během měsíce jsem si všimla, že už úzkost nemusím chytat tak často, a ke konci roku jsem vydržela bez nejmenšího pocitu úzkosti celé dny!

Nechci tím říct, že už nemám žádné úzkosti – občas úzkostná bývám – ale zjistila jsem, že čím víc jsem úzkost odevzdávala Bohu, tím méně jsem ji cítila. A když dnes pociťuji úzkost, už mě to nepronásleduje jako dřív – poplašila mě, stále mě zaměstnávala a udržovala v pohybu, vyzkoušela bych cokoli, abych se zbavila těch hrozných pocitů, které mě trápily a strašily, že se stane nějaké neštěstí. Předávání Bohu ubralo tomu strašnému, zdrcujícímu pocitu na síle. Je méně zdrcující než dřív, a jde lépe zvládnout. Už mu nejsem vydána na milost, protože vím, co s ním dělat. Vím, komu ho předat – a vím, že mu mohu důvěřovat a že udělá víc, než si dovedu představit či než mohu žádat. Vím to, protože mi pomohl a stále pomáhá.

Toto je druhý návyk: udělejte kruh. Představte si, že před vámi stojí Ježíš, obklopuje vás jako ovzduší – protože právě to dělá. Pokud vám to pomůže, použijte gesto: předpažte ruce, dlaně ať směřují ven. Pak upažte, jako byste vytvářeli bariéru na délku paže od těla a obličeje. Ať vám toto gesto připomene, že je Ježíš u vás jako ochrana a že vše, co k vám přichází, prochází nejdříve jím.

 

{Minulý týden jste cvičili všímání si odstupu – místa, kde máte svobodu zvolit si odpověď. Nyní, když odstup máte a uvědomíte si, že pociťujete úzkost, popadněte ji a vystrčte za záštitu Ježíše – tak často, jak potřebujete. Žijeme-li v kruhu Boží lásky, poznáváme pokoj a radost, jakou jsme dřív neznali. Ale nespoléhejte jen na má slova. Udělejte kruh a uvidíte.}

 


[i] Kniha Streams in the Desert od americké misionářky Lettie Burd Cowman (1870–1960).

[ii] Žalm 31

 

 

S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti přeložila, zvýrazněním, obrázky a odkazy opatřila Jasminecka.
Přeloženo se souhlasem autorky.