Možná jste to taky zaznamenali. Buď vy sami nebo někdo z vašich blízkých leží s nějakou nemocí v posteli. Nemoc je věc veskrze nepříjemná, člověk nad sebou nemá tak úplně kontrolu: ne-moc. Hůř snáší hlad, únavu, ... a mnohem snadněji než ve zdraví mohou vyplouvat na povrch jeho bolesti, strachy či různé emoce. Samozřejmě, máte-li někoho, kdo se o vás stará, cítíte vděčnost. Ale nezřídka se stane, že na něj vaše bolístky dopadnou. Prostě na něj tu frustraci vylejete.

Před několika lety na mě na facebooku vykouknul tenhle „motivační obrázek“. „Opravdu milovat znamená starat se jeden o druhého, i když jsme naštvaní.“ Řekla jsem si „Jééé, to je krásné“, a uložila ho do hlubin počítače. Avšak v průbehu let mi mnohkrát přišel na mysl.


Zdroj.

Mít opravdu hezký a kvalitní vztah (ať už je to manželství, přátelství, vztah rodinný) pro mě stále víc znamená právě tohle. Přes všechny neshody, bouřlivé emoce nebo odlišné pohledy na věc se neustále vědomě snažit být zaměřen na druhého a pečovat o něj. A jednou drží deštník jeden, a pak zase ten druhý. (Také si hlouběji uvědomuji význam společenství a to, že někdy drží nad oběma deštník někdo třetí.)

Z hlubin naší postele přejeme s manželem a Kryštofem hodně sil a kapesníků všem marodům i pečujícím a vyprošujeme brzký příchod jara.

A nezapomínejme, že i kdyby tu zdánlivě nikdo s děštníkem nebyl, je tu Zmrtvýchvstalý, který ho nad námi drží neustále.