Vzpomínám, jsem se octla v klubu maminek, který se schází každé úterý na faře. Když jsem tam začala chodit, byla jsem zklamaná. Tak jsem se těšila, když mě věřící maminka od nás z kostela pozvala na faru, že se tam schází další věřící maminky! Přišla jsem, a ony ani nezačaly modlitbou, ani nekončily, ani se ve svých rozhovorech nemotaly kolem Boha... nic.
Na druhou stranu, občas tam odkryly nějakou tu svoji bolest. Jedna z nich povídala o zážitku s tchýní. Jak jí pořád doma slídí a kontorluje, ale jí samotné neřekne nic, jen švagrové o patro níž hnedle – No vidělas to, aby tak brzo po porodu nechala dítě hlídat tatínkovi a jela do obchodu atd. V té chvíli toho na ni prostě bylo moc. Ostatní maminky se soucitně přidaly, že to takhle je skoro všude, a že té tchýni má jasně dát najevo že..., no však to znáte, jak se ženy dokážou vzájemně podporovat. A já seděla na zemi, hrála si s dětmi, poslouchala to a slzy se mi tlačily do očí. Říkám si – proč žádná maminka neřekla něco na obranu tchýně? Proč se společně nepokusily tu tchyni pochopit, popřemýšlet, v čem vyrůstala ona, co si nese z výchovy, jaká má zranění. A hlavně, proč nikoho nenapadlo říct – Hele, s tou tchýní mě to fakt mrzí, tak se holky pojďme za ni společně pomodlit, aby byla trochu chápavější k vaší výchově, a taky za vás, abyste ji dokázali lépe přijímat a být tak příkladem vlastním dětem.
Přemítám dál, o výchově, o manželství. Když si vybavím doširoka výchovu dětí, jak často dělám věci tak, aby byly k prospěchu mně, ne dětem. Pro sebe si zařizuji okolnosti. To samé v manželství. A ještě se nabízí větička – ale matka musí myslet taky sama na sebe! Realizovat se! Nemůže být otrokem dětí a pořád kolem nich skákat... v uších mi do toho zní – zapři sám sebe. A taky – láska dává, láska myslí na ostatní. Vzpomínala jsem, že jsem už několikrát zažila, že s pomocí Boží se mi podařilo skutečně odsunout sebe samu do pozadí a vážně žít pro rodinu a bližní a neohlížet se na sebe. A právě když jsem to udělala, tak Bůh, který je Láskou, a proto i on dává a myslí na ostatní, myslel na mě. Když jsem odsunula sebe, starala se o druhé a jejich, fakt jejich a né můj prospěch, právě tehdy mi Bůh dával vše, co jsem potřebovala, nebo předtím chtěla pro sebe. Všechno to, co jsem se dříve snažila vydobýt svými silami na úkor ostatních v domě a společnosti, to mi dal On sám, když jsem zapřela sebe samu.
A přestože mám hodně takových prožitků, Božích doteků, na vlastní kůži odzkoušeno, jak ve skutečnosti vypadá Život s Bohem, v Bohu, přesto se vracím zpět, couvám, padám, zase myslím na sebe.... Nikdy nemám sílu udržet se tam, kde mě Bůh pozvedne.
Píšu vám to pro povzbuzení! Jde to! Jde zapřít sebe samotného s tím výsledkem, že získáte daleko víc, že sám Pán vám dá to, čeho se zřeknete! Je Láskou, buďme jí i my...
Redakčně upraveno.
Kdyby clanek psal kdokoli jiny nez @Bumik, mela bych obavu (z popisu toho, jak zeny mohly byt shovivavejsi a lepsi a mene soudit...), ze by pisatelka sama mohla zklouznout k odsuzovani... ;)
Nedivim se, Pavli, ze ti to bylo lito, ze zadnou nenapadlo nabidnout modlitbu za vztahy nebo tak...
K tomu sebezaporu vs. seberealizaci me napada, jak moc je nutne byt si vedom vlastni situace a pohlizet na vec optikou svobody...
Byt sobecky a sebestredny jiste neni ideal, ke kteremu smerujeme.
Pripomnela bych ale, ze jsou i lide, jejichz sluzba a sebezapor nejsou svobodne ci motivovane laskou... Za peci muze byt strach ze ztraty naklonnosti, absence sebeucty, uhybani silnejsimu, skryta touha po ovladani druhych, potreba udelat se nepostradatelnym, kompulzivni nutkani vsem se zavdecit...
V takovych pripadech ziskat vnitrni svobodu, naucit se rikat ne, byt pravdivy k sobe a okoli (oproti tichemu pretrpeni), najit si konicky a pratele, pecovat o sve zanedbane telo... muze byt prave onim krokem k vetsimu dobru...
Ja nevim, ja to mam asi jinak. Je cas davat a je cas prijimat. Je cas sam sebe zapirat a cas udelat si protor pro sebe. Z vlastni zkusenosti vim, ze kdyz se rozdavam pro ostatni, mam z toho potom vlastne skvely pocit, ale pak prijde vycerpani- stopka- a pak vim, ze proto, abych mohla zase davat, musim si udelat cas sama pro sebe, realizovat se a myslet taky na sebe.
Za me proste jedno bez druheho nejde.
A jeste bych si dala pozor na to sebezapreni a odsunuti sebe samu a rozdani se pro druhe az do roztrhani tela. Mam kolem sebe nekolik lidi, kteri timto pristupem a zpusobem zivota skoncili psychicky velmi spatne s dlouhodobymi nasledky a s leky. Kazdy by mel vedet, na co ma a na co uz ne. A nezamenovat to s Bozi laskou.
@Jankac: Já naprosto souhlasím s tím, že každý čas má svoje. A za to rozlišování je potřeba se modlit. Rozdávat se a sám sebe ničit není to, co by po nás Bůh chtěl (si myslím). Máme milovat i sami sebe. Milovat neznamená se neustále omlouvat a prohlubovat v sobě lenost, ale zároveň to není ani se ničit. Sami víme, že milovat není růžový obláček. (Znám jednu ženu, která se rozdávala pro rodinu a /nutno podotknout, že má velmi krásnou rodinu, děti i vnoučata/, která ve zralém věku skončila s hlubokými depresemi v nemocnici a musela ukončit i svoji práci).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.