Ve svém dosavadním životě jsem byla obdarována ne nijak velkým, ale poměrně významným počtem mužů. I když jsou mé cesty k nim poněkud klikaté a mnohdy na první pohled neuskutečnitelné, k nejdůležitějším z nich se mi podařilo se dostat. A jim ke mně. Jejich výběr pro tento článek byl trochu náročnější, vlastně bych o nich mohla napsat článků víc. Každopádně toto jsou ti mému srdci nejbližší. Ne náhodou jde ve všech případech o někoho z rodiny.

Tatínek

Prvním důležitým mužem, který mně přichází na mysl, je můj tatínek. Naše interakce často provází vnitřní boj a neustále se musíme učit, jak spolu co nejúčinněji komunikovat. Naše podobnost bohužel ve většině případů není spojníkem, ale spíše rozdělovníkem. Každopádně si nedokážu jiného tatínka představit. Nejraději spolu něco fotíme, hrajeme karty, posloucháme hru na varhany a absolvujeme velikonoční triduum. A to není málo.

Dědeček

Byl maminčin tatínek. V květnu to bude sedm let, co odešel, ale já na něho myslím pořád stejně intenzivně. Dědeček vnesl do mého života velké množství energie, každé ráno cvičil s činkami, jezdil na kole, když ještě chodil do práce, nezapomněl mi pokaždé před odchodem nakreslit zajíce při nějaké zajímavé činnosti, uměl výborné bramboráky a česnekovou pomazánku, byl to bytostný folklorista, výborný tanečník a zpěvák, dělal víno, za které jednou dostal i místní ocenění „šampion“, neúnavně mně vyprávěl příběhy o myšácích žijících v kopci u jejich paneláku, když jsem byla větší a chodila k babičce na doučování z matiky, vždycky čekal, až skončíme, a já budu moct cvičit na klavír, což on sám označoval jako „nedělní soiré“, kdysi mně vymyslel padnoucí přezdívku „žvanivý slimejš“, kterou ale mnohem častěji nahrazoval oslovením „ovečko“. Měl velké srdce a občas byl dost přísný, což zpětně považuju za velký přínos. Jediné, co mě na něm mrzí, je, že si ho do takové sytosti nemohli užít bratranec, sestřenice a sestra.

Strýc

Doteď si pamatuju den, kdy jsem ho poprvé uviděla. Chodila jsem posledním rokem do školky a teta ho „přivedla“ s sebou, když mě přišla vyzvednout. Asi tak za půl roku se brali. Strýc je takový můj vnitřní vzor správného muže. Někdy se smíchem říkávám sama sobě, že je mým nejdéle trvajícím platonickým vztahem. Trvalo nějakých patnáct let, než jsem se naučila před ním tak moc nestydět. Můj strýc se mě snaží neustále posunovat dál. Učí mě dívat se mužům do očí, spolu s tetou jsou mými duchovními průvodci a taky ještě pořád nevzdává pokusy odnaučit mě strachu z alkoholu. Nejradši mám na něm jeho lásku k tetě a dětem.

T.

Je strýcův pokrevní synovec, takže něco jako můj vzdálený bratranec. Seznámili jsme se, když jemu byly čtyři a mně šest na tetině a strýcově svatbě. Já jsem ho tehdy moc nevnímala, on se do mě zamiloval. Každé léto mně pak posílal roztomilé pohledy z navštívených míst, pravidelně jsme se ale vídali maximálně dvakrát do roka. Přesto mu to vydrželo až skoro do puberty. Teď je o hlavu vyšší než já, má široký okruh zájmů a prožil si toho hodně těžkého. Když se vidíme, nejčastěji se spolu smějeme, ale stejně intenzivně vnímám, že jsme spolu zažili i dost smutné okamžiky. Byly to mimo jiné dva pohřby, na nichž jsem cítila naše duchovní spříznění. Není to samozřejmost, že se umíme tak podporovat na dálku.

Co říci závěrem? Pouze jedno velké děkuji.

 (z vlastního archivu)