A je tu třetí návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.

<<-- Tudy vede cesta ke druhému návyku (Udělejte kruh). Pokud vám utekl úvod, klikněte sem. ==>


Upozornění autorky: Tento článek je dlouhý. Pokud máte málo času, nechte si čtení na později.

Když mi bylo třináct, vpustila jsem fúrie. A ani jsem nevěděla, že je k sobě pouštím. Nemohla jsem tušit, kolik škody si způsobím, když těm uječeným jezinkám pootevřu dveře. Samozřejmě, na začátku neječely. Vkradly se v přestrojení za zbožnost. „Bůh nenávidí pyšné,“ říkaly. „Jsi dost pokorná?“ A pak mi našeptávaly slova plná zavržení, slova, která jsem ve své mladické naivitě považovala za moudrost, slova, díky kterým jsem se měla stát pokornější, zbavit se pýchy a přiblížit se Bohu. Tehdy jsem to neviděla. Udělala jsem to nevědomky a fúrie jsem neprohlédla.

O šestadvacet let později už byl jejich ohavný hlas mou součástí. Pokaždé, když jsem selhala, potěšeně vypískly. Když jsem zvýšila hlas nebo nedej Bože zařvala na děti, svíjely se škodolibým smíchem. „Ty jsi řvala na své drahé děti? Tato stvoření ti svěřil Bůh! To je hrozné! Strašné! Jsi příšerná matka!“

Pokaždé, když jsem pochybovala o svém povolání spisovatelky, chechtaly se a křičely: „Psaní je ztráta času. Nikdo to stejně nečte. Očividně ti to moc nejde. Jsi podvodnice, děláš ze sebe něco, co nejsi, jsi nula.“

Když mě život zmáhal, šeptaly mi do uší své jedovatosti. „Vidíš,“ syčely svými krvavě rudými rty, „nemáš na to. Jsi slabá a ubohá, nemáš šanci se zlepšit. Jsi k smíchu, jsi k ničemu.“

V mých myšlenkách se přehrávaly litanie jejich stálého obviňování, strach, sebelítost, pohrdání, sebemrskačství a odsuzování.

Má duchovní doprovázející, Margie, mi roky říkala: „Kimberlee, víš že takhle Bůh nemluví, že? Víš, že Boží hlas je láskyplný?“

A já přikyvovala a říkala, že vím – a byla to pravda. Věděla jsem, že mě Bůh miluje. Samozřejmě, že jsem to věděla. Jsem křesťankou od mala. Snažím se jít za Ježíšem, kam až má paměť sahá. Snad milionkrát jsem zpívala „Ježíš mě miluje“(nebo jinou píseň vyzdvihující Boží lásku). Samozřejmě jsem věděla, že ty ohavné hlasy nejsou od Boha.

Až na to, že jsem si to neuvědomovala. A nedocházelo mi to až do chvíle, kdy Margie jednoho prosincového rána řekla něco, co mi obrátilo život naruby

Kdyby to někdo kreslil jako komix, seděly bychom v malém pokoji v Margině domě, kde jsme sedávaly a modlily se každý měsíc už víc než dvanáct let. Za okny byste na pozadí šedé zimní oblohy viděli holé větve. V bublině vycházející Margie od pusy by stálo: „Bla bla bla přibíjení na kříž bla bla bla.“

Vážně. V tu chvíli jsem měla pocit, jako bych měla špunty v uších, které mi na chvíli vypadly, takže jsem slyšela tři slova: přibíjení na kříž. Právě tahle slova jsem potřebovala.

Vyskočila jsem ze židle. „Margie,“ přerušila jsem ji. „To je ono! To je ono!“ Užasle jsem na ni zírala doširoka otevřenýma očima, pokoušejíc se vyjádřit to, co mi tak jasně odhalila její slova. „Celý život jsem si myslela, že ty hlasy v mé hlavě byly přibíjení na kříž. Myslela jsem si, že mě vedly k pokoře, posvěcovaly. Myslela jsem si, že jsou cestou ke spáse, umíráním sobě sama. Ale právě ty hlasy potřebují ukřižovat.“

Slovy nejde vyjádřit tu převratnou změnu myšlení, která se udála. Kdybych měla v mysli vlastního démona našeptávajícího ty příšernosti, v tu chvíli by se určitě začal svíjet bolestí, choulit se strachy, že jsem ho objevila, vztekle skřípat zuby, že se chýlí ke konci doba, kdy nade mnou měl moc.

*****

O rok později, dalšího šedého prosincového dne, jsem se probudila s úzkostí. Úzkostný stav u mě stále nebyl neobvyklý, ale už dlouho jsem se s pocitem úzkosti neprobudila. Promítlo se to do celého dne. Celé dopoledne mi bušilo srdce a třásly se mi ruce.

Nebylo se čeho bát. Za dveřmi nečíhali žádní šavlozubí tygři. V došlé poště jsem neměla žádné ohavné e-maily. Dokonce ani žádná škola. Měla jsem volno! Přesto to jediné, co jsem si přála, bylo stočit se v komoře do klubíčka a plakat.

Víte, fúrie mi stále našeptávaly ty ohavnosti – slova, jako blázen a nula, pozér a podvodnice, chamtivá a lakomá a pokrytec. Promítaly mi je v představách – obraz veřejného ponížení; lidé se mi posmívají a já jsem příliš hloupá, aby mi to došlo; děti mnou v dospělosti pohrdnou a budou mě pomlouvat; budoucnost přinese prohru za prohrou. Fúrie všechny tyhle ohavnosti zahalily maskou duchovnosti, zastrašující slova a představy vypadaly jako nebeské vize, jako by mi vše dopředu sděloval sám Bůh.

To ráno byly fúrie hlučné a čím déle jsem si zacpávala uši a předstírala, že je neslyším, tím byly hlasitější. A to, co jsem chtěla udělat ze všeho nejvíc – schovat se v kumbále a plakat – by bylo zároveň tím nejhorším, co bych mohla udělat. Když se stáhnu do sebe, škodolibě se radují. A když se škodolibě radují, jsou ještě nenávistnější. A tak jsem si obula botasky a šla se projít. Vdechovala jsem svěží chladný vzduch, pozorovala ojíněné listy podél chodníku a vycházku zakončila v mém oblíbeném parčíku na lavičce s výhledem na záliv.

I při chůzi byla část mne stočená někde v koutku, schoulená v dětském strachu z fúrií. Jiná část mě držela to choulící se dítě, tiše mu zpívala a chovala je, jako bych kolébala dceru, kdyby se bála.

A část mě stála mezi těmito dvěma a fúriemi – královna bojovnice, která před těmi uječenými nenávistnými babicemi brání svůj zastrašovaný lid. Třímala meč – meč Ducha, jímž je slovo Boží – který vytáhla z pochvy na opasku pravdy[i]. Za ten rok od zjevení u Margie jsem se naučila pár věcí, které začaly pronikat do mého srdce. Pomalu se stávaly pravdou, podle které žiji. Uvědomila jsem si, že jediný způsob, jak se fúrií zbavit, je popadnout je za krk, podívat se jim do očí a bojovat s jejich lžemi, polopravdami a bludy za pomoci Pravdy:

  • Bůh nezbavuje odvahy. Ježíš řekl: „Vzchopte se.“[ii] Vzchopit se znamená mít odvahu. Bůh nám přikazuje, abychom se nebáli, odhodlání nás o odvahu nepřipraví.[iii]
  • Boží hlas nás nezavrhuje. Usvědčuje, to ano, ale nikdy nás nezavrhuje. Ty obviňující a odsuzující hlasy mě nutí se stáhnout do sebe. Bůh si přeje, abych ze sebe vycházela.
  • Hlasy fúrií vykřikují a ječí, stále si melou svou a zesměšňují. Boží hlas je tichý a jemný.[iv] Bůh je něžný a nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí.[v]
  • Bůh mě miluje, zatímco ty hlasy určitě ne.

To byla má poslední bitva proti fúriím. Ano, občas kolem mě zakrouží, zvlášť když jsem unavená nebo v jednom kole. Ale už je poznám, takže nemůžou útočit jako dřív. Jejich lži mě už nedovedou oslepit. Už mě nemůžou přimět, abych se třesoucí strachem stáhla do sebe – protože vím, že mě Bůh miluje, pozvedá mě a posiluje (o tom více příští týden).

To je tedy třetí návyk cesty od úzkosti k radosti: umlčte fúrie. Kdyby mohly, zabily by vás – Bůh si přeje, aby žádné z jeho dětí nezahynulo.[vi] Když fúrie začnou ve vaší hlavě povykovat, vyřízněte jim jazyk. Ony nejsou vaší součástí.

A určitě nejsou od Boha. Odstřihněte je. Obracejí nás do sebe, abychom žili ve strachu. Naproti tomu Bůh říká: „Neboj se!“ Vyzývá: „Pojď ven!“[vii] Ujišťuje nás: „Miluji tě. Nic tě neodloučí od mé lásky.“[viii]

Přátelé, zkuste to říct se mnou: Bůh mě miluje. Opakujte si to, dokud tomu neuvěříte. Dokud to nepřijmete.

Bůh mě miluje.

Bůh miluje.

Bůh mě miluje.

Opakujte si to, dokud se fúrie nescvrknou a nezemřou.

 

 


[i] Efezským 6,13-17
[ii] Jan 16,33
[iii] Žalm 27,14 Z těch mnoha povzbuzujících veršů bylo těžké vybrat jeden. Který je ten váš?
[iv] 1. Královská 19,12
[v] Matouš 12,20
[vi] Jan 3,16
[vii] Jan 11,4
[viii] Římanům 8,35

 

 

S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti přeložila, odkazy opatřila Jasminecka. Obrázek by Cecna.
Přeloženo se souhlasem autorky.