Dnes přinášíme čtvrtý návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.

<<-- Tudy vede cesta ke třetímu návyku (Umlčte fúrie). Pokud vám utekl úvod, klikněte sem. ==>


 

Odysseus

William Turner, 1829

Jeli jsme do knihovny na čtení pro děti – a zase pozdě. Všude jsme chodili pozdě. Vždycky. Když jsem zajížděla do garáží – v tu dobu bylo vždycky plno – modlila jsem se, abych našla volné parkovací místo. Bůh moji úpěnlivou prosbu vyslyšel. Jedno tam bylo. Na betonové podlaze garáže se ale uprostřed toho místa objevil nápis „malý vůz“.

Já řídila dodávku.

Ale hodlala jsem na tom místě zaparkovat, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, protože… jsme měli… zpoždění! Najela jsem do mezery a vycouvala, najela a vycouvala, najela a vycouvala. Málem jsem urazila zrcátko na straně spolujezdce o betonový pilíř a nahlas zanadávala.

Má pětiletá dcera, velmi ochotná pomocnice, se mi odvážila říct, že se jinde uvolnilo místo, a navrhla, jestli bych nechtěla zaparkovat tam.

„Buď ZTICHA!“ zakřičela jsem na ni. „Teď na mě nemluv! Nevidíš, že se snažím zaparkovat?!?“

Od té události uběhlo pět let, ale mohla bych vám vyprávět stovky – nebo možná tisíce – velmi podobných příběhů. Příběhů, kdy jsem byla úzkostná a ve stresu, uhoněná, naštvaná a nepříjemná. Takový byl můj život. Ano, samozřejmě byly i chvíle, kdy jsme nespěchali, ale zdrcující realita mého života byla, že jsem byla většinou někde jinde – nebo jsem měla pocit, jako bych měla být někde jinde, dělat něco jiného. Chtěla jsem ve svém životě prožívat přítomnost – a někdy se mi to, díky Bohu, dařilo – ale většinou jsem měla pocit, že nemám čas; jednoduše jsem toho měla moc. Ať jsem dělala cokoli nebo byla kdekoli, nebyla jsem tam, kde jsem být měla, a nedělala jsem to pravé. Pak jsem byla plna úzkosti, otrávená, znechucená a měla jsem pocit viny.

Zmítala jsem se ve vlnách všech těch „mělo by se“, která upoutávala mou pozornost – protože jsem nebyla uvázaná ke stěžni.

Při návratu z trójské války zažívá Odysseus v Homérově Odyseji mnohá nebezpečí a dobrodružství. Jedním z nich je ostrov Sirén: Odyssea varovali, že jejich píseň je tak neodolatelná, že když ji muži zaslechnou, v šílené touze se vrhají do moře – jen aby je vlny rozdrtily o hrozná skaliska na pobřeží ostrova. Jejich vybělené kosti na skaliscích ležely jako svědectví jejich nebezpečného zpěvu.

Odysseus, protože byl dobrodruh, se rozhodl mít obojí: poslechne si zpěv sirén a nezemře kvůli tomu. Svým mužům nechal zacpat uši voskem, aby jejich píseň neslyšeli, a nařídil jim, aby jeho samotného přivázali ke stěžni a za žádnou cenu ho neodvazovali, dokud nebudou daleko za ostrovem. Jeho plán vyšel – podařilo se mu sirény slyšet, a přestože se zoufale snažil zpřetrhat svá pouta a vydat se za jejich voláním, posádka neslyšela jeho prosby o rozvázání a doveslovala do bezpečí. To, že byl přivázaný ke stěžni, mu zachránilo život.

V našem životě jsou také sirény a jsou stejně přitažlivé a smrtící jako ty, které slyšel Odysseus. Jedna z nich je zaneprázdněnost. Další je spěch. Jiná je neklid, či akédia, která tvrdí, že skutečný život se odehrává někde jinde. Jsem si jistá, že jich znáte mnohem víc. Tyhle sirény nás lákají z našich člunů a my troskotáme na jejich skaliscích. Prožila jsem roky či dokonce desetiletí v zoufalé snaze odpovědět na jejich volání.

Ale už tak nežiji. Teď už se umím připoutat ke stěžni. Jsem křesťanka a mým stěžněm je Ježíš. Musím mu zůstat nablízku – dál musím zůstat u něj. Musím zůstávat v něm. Samozřejmě, vždyť on sám řekl: „Zůstaňte v mé lásce. Beze mne nemůžete činit nic.“[i] Bez něj opravdu nemůžu dělat nic, ztroskotávám na jejich skaliscích.

Přála bych si vzpomenout, co mě přimělo denně se „uvazovat ke stěžni“. Možná to přerostlo z jiných postupů. Každopádně to dělám a zdá se mi, že to je nejzákladnější úkon pro šťastný život. Je to jednoduché.

Vše, co pro to musíte udělat, je najít si pár minut o samotě na relativně tichém místě (to je možná to nejtěžší, že?). Ukryjte se v třeba na záchodě nebo v koupelně, pokud potřebujete. Posaďte se v garáži nebo na parkovišti do auta. Cokoli. Já ráda sedím s překříženýma nohama čelem k východu, k vycházejícímu slunci – abych si připomněla Syna, který vstal z mrtvých. Ale to vy dělat nemusíte.

Jakmile jste sami na (docela) tichém místě, zavřete oči a několikrát se zhluboka nadechněte.

Představuji si, že s každým nádechem vdechuji Boží lásku. Představuji si, že mne jeho láska zaplavuje od hlavy k patě.

Zatímco vydechuji, žádám Boha, aby si vzal vše, co ve mně jeho lásce brání. Vydechuji svůj strach, úzkost, hněv, pýchu, perfekcionismus, závist, povýšenost, sebelítost, pohrdání – vše, co brání, aby Boží láska zaplavila celý můj život. Vše, co mi brání přijmout a žít v jeho lásce (a aby také ona žila ve mně!).

Někdy si představuji Ježíše, jak přede mnou stojí a dýchne na mě tak, jako na své učedníky: „Přijměte Ducha svatého.“[ii] Představuji si, že vdechuji Ducha, kterého vydechl Ježíš.

To je všechno. Prosté, že?

Ale není to snadné. Mé myšlenky jsou neukázněné a všemožně se toulají. Začínám myslet na jiné věci a zapomínám se vědomě a zhluboka nadechovat a vydechovat. Začínám si v hlavě dávat dohromady eseje a příběhy. Vzpomenu si, že dnes musím udělat to a ono nebo že jsem včera to či ono udělat zapomněla… a najednou cítím úzkost a stres.

Pokaždé, když si všimnu (získám odstup), že se mi myšlenky zatoulaly pryč od Ježíše a pustily se do vln za sirénami, vědomě se zhluboka nadechnu Boží lásky. Vydechuji rozptylující myšlenky a dávám je Ježíši. Někdy ho prosím, aby je spálil ve výhni své svaté lásky. Když se přistihnu, že si vyčítám svou roztěkanost, dám Ježíši i tyhle myšlenky – protože se prostě staví do cesty tomu, abych přijímala Jeho lásku – a opět se nadechnu z plných plic. Vdechuji Ducha svatého, ve kterém žiji, pohybuji se a jsem.[iii]

Pomáhá mi, když se při nádechu lásky, kterou mi Bůh dává, modlím nad písmem. (Mé nejoblíbenější úryvky jsou zde [anglicky, a zde česky].)

Vzpomínáte na druhý návyk? Mluvila jsem o Bohu, který nás obklopuje jako atmosféra, jako ovzduší. Přesně jako vstupuje vzduch do našeho těla a dává nám život, když ho dýcháme, stejně tak Kristus žije v nás a dává nám život, když jej vdechujeme. „Připoutat se ke stěžni“ mi pomáhá uvědomovat si realitu. Dýchám pořád, ale ne vždy jsem si dýchání vědoma. Kristus je stále se mnou – ale já si jeho přítomnost ne vždy uvědomuji. Vědomě se zhluboka nadechnout a představit si, že vdechuji jeho lásku, milosrdenství a milost – to mi pomáhá setrvávat v jeho přítomnosti. Pomáhá mi to plněji žít tam, kde právě jsem. Pomáhá mi to být šťastná právě tam, kde jsem, protože mi to pomáhá vidět, že Bůh je přítomný a činný, právě tady a teď.

To je tedy čtvrtý návyk: připoutejte se ke stěžni. Začnete každý den hlubokým nádechem Boží lásky. Když si během dne připadáte úzkostní či pod tlakem (první návyk) nebo když vám fúrie začnou dýchat na záda (třetí návyk), zastavte se a zhluboka se nadechněte. Pamatujte, že žijete v Kristu (druhý návyk) a nadechněte se jeho lásky jako kyslíku – protože jako kyslík, také on je oživující silou vašeho života. Po čase budete překvapeni radostí, kterou díky setrvávání v Kristu naleznete.

 

 


[i] Jan 15,9 : Jan 15,5

[ii] Jan 20,22

[iii] Skutky apoštolů 17,28

 

S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti přeložila a odkazy opatřila Jasminecka.
Přeloženo se souhlasem autorky.