A je tu pátý návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.
<<-- Tudy vede cesta ke čtvrtému návyku (Připoutejte se ke stěžni). Pokud vám utekl úvod, klikněte sem. ==>
www.pixabay.com CC0
„Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi zvedáš hlavu.“ Žalm 3,4[i]
Byl začátek nového školního roku, čekal mě první rok vyučování všech čtyř dětí v domácím vzdělávání, a ještě jsme dolaďovali různé zádrhele v rozvrhu. Dvojčata se potřebovala naučit číst a psát. Dcera téměř zapomněla násobení víceciferných čísel. Náš nejstarší sklouzl ke starému zlozvyku – nedával pozor, byl roztržitý. A my všichni jsme si stále zvykali na rozvrh nového školního roku, který byl mnohem organizovanější a měl přísnější požadavky než rozvrh letní.
Boží transformující práce v mém životě byla jasně vidět na tom, jak jsem zvládala chaos, zmatek a protikladné potřeby dětí – byla jsem mnohem trpělivější než před rokem či pouhými šesti měsíci. Nicméně minulost plná zloby, netrpělivosti či úzkosti zanechala zlozvyky, které se hluboce zakořenily v mém mozku a těle, takže zatímco jsem žasla nad trpělivostí, kterou jsem často prokazovala, zároveň jsem se někdy k těm starým zvykům vracela. Když ty navzájem vylučující se požadavky na mou pozornost začaly být naléhavé nebo když jsem byla unavená (či když ráno sešlo obojí najednou), byla jsem čím dál tím vyčerpanější a před obědem jsem byla úplně hotová.
V poledne jednou Jane stále zápasila s matematikou, já jsem se pokoušela naservírovat oběd, dvojčata si stěžovala, že mají strašný hlad a Jack dokončoval psaní.
„Mami,“ naříkala Jane, „já tomu nerozumím!“
Luke prohlásil: „Mám hlad!“
Donesla jsem na stůl sendviče, mrkev a sklenici jablečné přesnídávky.
Jack mi po stole poslal svoji slohovku. „Přečteš si to?“
Ben řekl: „Já chci k přesnídávce jogurt.“
Jana pronesla: „Potřebuju pomoct s matikou! Nerozumím tomu!“
Najednou toho bylo příliš a já vybuchla. Popadla jsem Janinu učebnici matiky a s prásknutím ji zavřela. Donesla jsem ji do kuchyně a třískla jsem s ní na linku. Trhnutím jsem otevřela lednici, popadla jogurt, donesla ho ke stolu a praštila ho před Bena. „Na,“ vyštěkla jsem.
Pak jsem odkráčela do kuchyně, sedla si na bobek před myčkou, objala si rukama nohy a položila hlavu na kolena. Litovala jsem se a zároveň jsem na sebe byla strašně naštvaná. Fúrie si začaly prozpěvovat a spokojeně příst. Smutná, unavená, unavená, smutná, smutná chudinko. Hrozná, příšerná ženská, takhle tu dusat a třískat knihami a jídlem. Bereš potravu pro mysl a tělo svých dětí a takhle ji proměňuješ v ostrou zbraň vzteku. Styď se.
Ale já už jsem se držela třetího (umlčet fúrie) a čtvrtého návyku (připoutat se ke stěžni). Věděla jsem, že ty hlasy nepatří Bohu. Věděla jsem, že mě Bůh miluje, a to i přes mé špatné chování. A tak jsem se sama sebe zeptala: Co by mi teď řekl Bůh?
Slova útěchy a lásky okamžitě zaplavily mou mysl: Kimberlee, miluji tě. Jsem tu teď s tebou. Objímám tě. Má milost ti stačí, právě tady a teď.[ii]
Zvedla jsem rychle hlavu, která předtím spočívala na kolenou. Zahnala jsem slzy, které se mi tlačily do očí. Bůh mě miluje. Drží mě. Nejsem na ten dnešní zmatek sama. Ani na ten zmatek v sobě. Protáhla jsem se a postavila. Zhluboka jsem se nadechla, vdechujíc lásku Boha, který slíbil, že mě nikdy neopustí ani se mě nezřekne[iii]. Hluboce jsem vydechla, odevzdávajíc Ježíši do rukou všechen ten stres, zmatek, zlobu, netrpělivost, sebelítost a odpor k sobě samé, které jsem cítila, aby s nimi učinil podle své vůle. Očividně si přál spálit je v ohni své svaté lásky, protože za chvíli jsem byla schopná vrátit se do jídelny a omluvit se dětem, přijmout jejich odpuštění a omluvy a užít si společný oběd.
*****
Tento příběh obsahuje několik střípků, které jsou klíčové pro pochopení návyků umlčet fúrie, připoutat se ke stěžni a pozdvihnout hlavu a jejich uvedení do praxe. Zaprvé, ukazuje jak se začaly měnit nahrávky v mé hlavě – od odsuzování (umlčet fúrie) k bezpodmínečné lásce (připoutat se ke stěžni). Když se stydíme za sebe nebo za své činy (a někdy oprávněně!), Ježíš si nepřisazuje, aby se náš stud prohloubil. Ne! Přišel, žil, zemřel a vstal z mrtvých, abychom nemuseli žít s hanbou našich vin. Žádá nás, abychom mu dali svou hanbu, aby ji mohl ukřižovat, a tak nás od ní osvobodit, a aby ji nahradil svou láskou.
Abychom to mohli udělat (nebo mu dovolit, aby to udělal), musíme přestat schovávat nejen temná zákoutí našich domovů, ale také své duše. Svatý Augustin nazval tento zakřivený postoj incurvatus in se. Tato latinská fráze znamená doslova zakřivit se do sebe. Většina z nás v tomto postoji žije. Je to pozice ženy z Lukášova evangelia, 13. kapitoly[iv]:
V sobotu [Ježíš] učil v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Kdyžji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.
Jsme sehnutí a zakřivení do sebe podobně jako tato žena. Simone Weilová[v] jednou napsala: „Hřích není vzdálenost od Boha; je to obrácení naší tváře špatným směrem." Ten špatný směr je incurvatus in se; nedíváme se na Ježíše a co udělal, ale na sebe a co jsme udělali my. Někteří lidé se schoulí do klubíčka někde v koutě a poddají se sebelítosti, obviňování a nenávisti k sobě samým. U jiných se objeví šibalský obdivný úšklebek v zrcadle, myšlenky na snahu o získání větší moci a samolibost. A u dalších se může vyskytnout dokonce obojí dohromady!
Bez ohledu na to, jak to vypadá, pozornost je zaměřena na sebe. A to je špatný směr. Když se zaměřujeme na sebe, stáváme se tím jediným, co dovedeme vidět. A když vidíme jen sebe, každé zranění a urážka začnou vypadat hrozivě velké. Všechny naše chyby, nedostatky a selhání se zvětší jako v zakřiveném zrcadle. Dokonce i naše klady se zkreslí a nakonec zklamou.
Když se přistihnu, že se v myšlenkách začínám cyklit do sebe – ať už to jsou vize velkoleposti a majestátnosti či smrtící spirála sebelítosti a odporu k sobě samé, pomáhá mi vzpřímit se, zhluboka se nadechnout a natáhnout ruce. Tento postoj je protikladem incurvatus in se. Je to postoj Ježíše na kříži, roztaženýma rukama objímá svět. V tomto postoji můžu vzhlédnout – a vidím Ježíše. Můžu zpozornět – a vidím bližního. Jen jednu osobu v tomto postoji nevidím – sebe.
Žena, která byla osmnáct let sehnutá a nemohla se napřímit prožívala tělesně to, co mnozí z nás zažívají duchovně, a tento příběh je mimo jiné právě o Ježíši, který nás uzdravuje od zakřivení do sebe. Touží po tom, aby nás mohl narovnat – napřímit – abychom mohli žít s rukama roztaženýma k objetí a chvále, s hlavou vztyčenou a očima upřenýma na něj.
Pozvednutí hlavy nám umožňuje jasně vidět Ježíše, což nám umožňuje vidět jasně i svou situaci a sebe. Vidíme, že nejsme sami, že náš Pán nás zaštiťuje a je naším útočištěm (druhý návyk). Vidíme, že odsuzující hlasy patří fúriím (třetí návyk). A vidíme, že jsme hluboce a bezpodmínečně milováni (čtvrtý návyk).
Je téměř nemožné cokoli z toho vidět, natožpak obdržet, když jsme uvnitř sebe schouleni do pevného klubíčka. Místo toho musíme pozvednout hlavu a podívat se na Ježíše – protože když se díváme na něj, vidíme dokonalou lásku, která zahání strach[vi], a jsme v postoji, který tuto lásku umožňuje přijmout.
Toto je pátý návyk: napřim se, roztáhni ruce a pozdvihni hlavu. Král slávy přichází – za tebou[vii].
[ii] Suscipe, Domine od sv. Ignáce z Loyoly
[v] Simone Weilová (1909-1943), francouzská filosofka, sociální reformátorka a mystička.
S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti přeložila, odkazy opatřila Jasminecka.
Přeloženo se souhlasem autorky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.