Dnes vám přinášíme poslední, šestý návyk Kimberlee Conway Ireton, který jí pomohl na cestě k uzdravení z úzkosti. Originál příspěvku najdete zde.
<<-- Tudy vede cesta k pátému návyku (Pozvedni hlavu). Pokud vám utekl úvod, klikněte sem. ==>
www.pixabay.com CC0
Uprostřed přeplněného října – narozeniny, výlet za rodiči, divadelní hra v kostele a pár dalších věcí, k tomu všemu ještě všední shon života se čtyřmi dětmi – mi vyvstává jedno odpoledne. Bylo úterý před představením, ve kterém jsme s dětmi vystupovali. To ráno jsme se zabývali naší obvyklou školní rutinou, ale odpoledne jsme pak měli volno, což bylo požehnání, dar uprostřed velmi plného měsíce.
Pozdě odpoledne za mnou přišel do ložnice syn, když jsem se snažila ukrást chvilku na dohnání emailů. „Udělám čaj,“ oznámil mi, „přinesu ho nahoru a můžeme si projít text.“
Poslouchala jsem jen na půl ucha a odpověděla: „Výborně.“
O deset minut později přišel nahoru s podnosem, na kterém měl naskládány hrníčky, podšálky, konvici s čajem, konvičku smetany a talíř toustů s máslem. On i sourozenci se usadili na postel, a zatímco jsme si procházeli text a trénovali písničky na představení v kostele, pili jsme čaj a chroupali tousty. Pak jsme si povídali a děti vyprávěly bláznivé vtipy a smáli jsme se, dokud nebyl čas začít s večerní rutinou: domácí práce, večeře, příběhy a postel. A tak jsme slezli z postele, sešli dolů a roztrousili se k různým povinnostem.
Později večer jsem si vzpomněla na tu pohodovou chvíli pospolitosti a uvědomila jsem si, že to byla jedna z nejpříjemnějších hodin už tak krásného dne. V některých ohledech nebyla vůbec zvláštní, ale právě to tvořilo onu výjimečnost – že tohle je můj život, tyhle chvíle sounáležitosti s dětmi či manželem, nebo všech dohromady. A žasla jsem. Kdo je ta spokojená a vděčná žena, která žije v mém těle?
Kdo se mnou strávil nějaký čas, ví, že můj život vždycky visel na vlásku a něco mu chybělo. Ale praktikování návyků, které jsem s vámi v předchozích týdnech sdílela, mé vidění změnilo. Když jsem kolem sebe dělala kruh a stále více se připoutávala ke stěžni, když jsem čím dál tím častěji pozvedala hlavu, zjistila jsem, že je můj život zakotven k něčemu – k Někomu! – trvalému a stálému, jenž mi umožňuje cítit se spíš volně než ve stálém stresu. Na oplátku díky tomu můžu být více přítomná a lépe si všímat, skutečně vidět ty dobré dary, kterými mě Bůh zahrnul – dary, jako oči k vidění a uši k slyšení, ústa ke zpěvu (a smíchu!) a lidé, které můžu milovat a kteří milují mě.
Poslední návyk, který s vámi budu sdílet, je vlastně tím prvním, který jsem si před více než osmi lety osvojila. Je to zvyk říkat děkuji. Děkování mi nakonec umožnilo vidět a přijmout ostatní návyky, které jsem celou tu dobu měla před nosem!
V době, kdy jsem začala, jsem měla pocit, že život není spravedlivý. Byla jsem čerstvě těhotná s dvojčaty, i když jsem to zatím nevěděla. Začínala jsem si uvědomovat, že můj sen o tom, že budu mladou autorkou na vzestupu, se tříštily na skalách reality: má první kniha, o které jsem si myslela, že bude poslem dobrých věcí, které nás čekají, byla ztrátová; můj román, na kterém jsem šest let pracovala, odmítlo 19 agentů; a odmítavých dopisů z časopisů jsem dostala celý štos.
Život se mi zdál tvrdý a temný. Dokonce i když se dívám zpátky, ty podzim a zima se zdají být zahaleny v temné mlze, jako bych vždycky žila za soumraku. A do jisté míry to tak bylo. Všechno bylo boj. Byla jsem jako Pavel vzpínající se proti bodcům.[i] Byla jsem farizej odmítající nárožní kvádr[ii]. Byla jsem naštvaná. A zároveň jsem se za to naštvání cítila provinile. Přicházejí fúrie. Kdo si myslíš, že jsi? Proč by ses vlastně měla mít dobře? Jsi taková zhýčkaná princezna. Mé myšlenky se jako kyvadlo houpaly mezi domýšlivostí a odporem k sobě samé. Ale jak jsem se cvičila v děkování, pomalu, pomalinku se můj pohled posouval ode mě k Bohu. Stále se tím směrem posouvá. Ještě pořád až příliš často jedním očkem (nebo oběma) koukám na sebe, ale Bůh ve svém slitování mě stále vytahuje z pozice incurvatus in se[iii] ke svobodě a plnosti života ve svém království. Říkat děkuji bylo prvním vykročením ze sebe do obrovského Božího slitování a dobroty.
Přestože jsem to nevěděla, když jsem před osmi lety s tímto návykem začínala, děkování je postojem pokory. Pokora je protikladem incurvatus in se. Je to uznání, že všechno, co mám a všechno co jsem, je milost. Není vydělaná, získaná, zrozená z vlastní činnosti, snažení či manipulace. Darovaná. A dar předpokládá Dárce. Abych dar přijala, musím se rozvinout, rozevřít dlaně, oči, ruce, srdce.
Díkůvzdání mi otevřelo oči, abych viděla skutečnost: že život je dar. Můj život. Život tohoto světa. Má mysl se otevřela Skutečnosti. Tou je Emmanuel, Bůh-s-námi, jako základní pravda bytí: Veškerý, jenž je vždy všechno ve všem[iv]. Otevřelo mi srdce pro přijetí jeho lásky, kterou jsem dříve tak vytrvale odmítala.
Dnes je má situace víceméně stejná jako před osmi lety – děti jsou starší, což s sebou přináší vlastní radosti a výzvy; žiji v jiném domě v jiném městě, jež má své výhody a nevýhody; má kariéra spisovatelky stále veškerá žádná – ale můj náhled se radikálně změnil. Říkat děkuji bylo prvním krokem k životu s hlavou vztyčenou a rozpřaženýma rukama, celým svým bytím jsem se upnula ke stěžni Ježíšovy lásky, jež mě obklopuje a je mým štítem. Poslední dobou vidím spíše radost než výzvy, výhody víc než nevýhody a rozmanité dary, jež nezdary přinesly. A jsem vděčná.
Jsem více než vděčná. Jsem radostí úplně bez sebe z toho, jak Bůh proměnil můj zrak. Denně vidím Boží dobrotu, jíž mě zahrnuje, milost za milostí, milosrdenství za milosrdenstvím, dar za darem – tak dobré dary, jako jsou oči k vidění, uši k slyšení, ústa ke zpěvu (a smíchu!) a lidé, které můžu milovat a kteří milují mě.
Toto je šestý návyk, přátelé: Děkujte. Nenuťte se pocitu vděčnosti. Jednoduše si povšimněte něčeho dobrého či krásného a poděkujte za to.
~
Doufám a modlím se, abyste při provozování šesti návyků, které jsem s vámi v minulých týdnech sdílela, zažili to, co jsem zažila já: když pronikám do těchto návyků hlouběji, zjišťuji, že jsem ještě vděčnější – ne z poslušnosti (i když to tak taky někdy bývá), ale jako výraz upřímné radosti a údivu, jako odpověď v podobě chvály za ohromný dar proměny, kterou ve mně Bůh způsobil. Dávám mu své malé chleby a ryby[v] těchto šesti návyků a on žehná mé snaze a rozmnožuje je, jak se mi ani nesnilo. Co jiného bych mohla dělat, než vzdávat díky?
[i] Skutky apoštolů 26,14 Tažná zvířata byla popoháněna bodci. Čím více se zvíře vzpíralo a kopalo proti nim, tím pravděpodobnější bylo, že si způsobí bolest.
[iii] Latinské incurvatus znamená „zakřivený“. Sv. Augustin takto definuje hřích; používá spojení cor incurvatum in se, tedy „srdce zakřivené [samo] do sebe“.
S maximální snahou o vyvážení věrnosti a čtivosti přeložila a odkazy opatřila Jasminecka.
Přeloženo se souhlasem autorky.
Děkuji!!!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.