Je červen. Čekáme druhé miminko. Po gynekologických problémech jsme moc rádi, že se to podařilo. Asi od třetího měsíce mne trápí občasné lehké krvácení. Dle lékaře vše v pořádku.

Je konec října. Jedu na rutinní kontrolu, beru s sebou raději mamku, kdyby náhodou něco. Vnímám častější bolesti, tvrdnutí břicha. Před týdnem jsem musela v Ostravě dobíhat vlak. Verdikt lékaře je, že se lehce otevírám. Jsem na začátku 23. týdne těhotenství. Hranice pro záchranu miminka je ukončený 24. týden. Čeká mne několikadenní hospitalizace, kapou mi kapačky magnézia. Kolem nás se rozjíždí velká modlitební podpora.

Listopad. Z nemocnice mne propouští. Nález se nezhoršuje. Nerodím, ale kdykoli můžu. Kamarád Petr, kněz, za námi jezdí a máme mši u nás v obýváku. Mám hodně odpočívat. Jak se odpočívá s dvouletou raubířkou? Bojím se jít i vysprchovat. Modlitby jedou nadále. Nabízí se lidé kolem a chtějí pomoci. Čeká nás ještě téměř 5 měsíců.

Během pár měsíců zajedeme režim s dvěma kamarádkami a jejich dětmi. Jedna chodí v pondělí a úterý, druhá ve středu a v pátek. Zvykáme si všichni. Já se učím přijmout pomoc, pustit holky do svého osobního prostoru. Naše děti se učí dělit o hračky, chovat se k sobě navzájem. Čtvrtek máme plonkový, ale daří se ho vykrývat, jak to jen jde. V novém roce začne jezdit kamarádka Eva.

Před Vánoci jede manžel do IKEMu na vyšetření kvůli jeho chronické nemoci střev. Po probuzení z narkózy se dozví, že mu vložili do žlučovodu jakousi trubičku. Za 14 dní se vyndá. Nic vážného. Jenže ubíhají dny, hrudník tlačí a bolest neustává. Po týdnu přijde zimnice, horečky. Vypadá to na virozu, ale žádný kašel, žádná rýma. Následuje vyšetření krve - je riziko, že se trubička mohla ucpat. Nakonec s antibiotiky vydrží až do termínu vyndání. Trubička se posunula, proto ty problémy. Vypadá to, že se už bude blýskat na lepší časy.

Den před Štědrým dnem je mi hrozně zle. Žaludeční viróza. Za celé Vánoce jsem byla snad na jediné mši. Z postele už občas vstanu, naloží mne do auta a mohu si alespoň posedět na mši. Stále ale průběžně jezdí Petr a slouží. Mši, svátost smíření. Často bere Anežku ven, na to nám síly nezbývají.

Konečně leden. Rizika v případě předčasného porodu se zmenšují. Manžel jako první dostává chřipku. A pořádnou. Skončí to antibiotiky. Od manžela chytá dost brutální bronchitidu dcera – též antibiotika. Snažím se ze všech sil zůstat zdravá. Manžel jde na neschopenku, na které je v současné době už více než měsíc. Kontroly na gynekologii navzdory všemu probíhají dobře, jen miminko se usídlilo koncem pánevním. Vypadá to na císařský řez.

Únor. Už jen neležím, ale únava je veliká a tvrdnutí břicha v případě námahy také okamžitě upozorní, že na velké výkony to není. Zbytek rodiny se jen pomalu zotavuje.

Tři týdny před porodem mne v noci vzbudí hrozná bolest ucha. Diagnóza – akutní zánět středního ucha, antibiotika. Než dojdu domů, moje tělo poznalo, že jsem rezignovala. Rýma, kašel... všechno je tu.

Týden před porodem manžel dostává opět horečky. Chřipka se vrátila. Vypadá to, že vůbec nebude moci k porodu, což se o týden později potvrdí. Přijíždí Petr, který si vzal dovolenou (jako vojenský kaplan to má jiné než farní kněz). Stará se o Anežku a vlastně o nás všechny. Jeden z večerů jdu ke zpovědi a potom máme mši. Sedíme v obýváku uprostřed hraček a slavíme. Bůh je tu téměř hmatatelný. Žádná přetvářka, vnímám opravdovost, kdy Bůh sestupuje do našich trápení a nevadí, že máme nepořádek, manžel leží na zemi na matraci, já na gauči a jako obětní stůl slouží dětský stoleček.

V pondělí nastupuji do nemocnice, v úterý je proveden císařský řez. Narodila se nám nádherná Lucie – naše světlonoška. Opravdu naše světlo na konci tunelu. Manžel u porodu nebyl, dceru viděl i kvůli zákazu návštěv jen z fotek. Petr za nimi přijíždí ve středu a hospodaří spolu doma. Opět si vzal dovolenou. Zůstal do neděle, takže nám velmi pomohl i při sobotním návratu z porodnice. Dokonce se mnou první noc vstával :).

Cítím velkou vděčnost. Za všechny, kteří se za nás modlili, včetně společenství žen na Signálech. Za manžela, který statečně snášel svá omezení a to, že nemůže plně fungovat. Za Petra, který tu pro nás byl po duchovní stránce i po praktické. Který kněz vám odslouží mši, postará se o starší dítko, dojede pro čerstvé rohlíky k snídani a ještě s vámi v noci vstane k novorozeněti? Za kamarádky, které obětovaly své síly a čas. Za babičky…

Všechny „pohromy“ nás neuvěřitelně posílily. Stále jsem optimista a věřím, že už konečně bude dobře (i když tento týden ještě čekáme, zda starší dcera nechytla neštovice).

Naše Lucinka je takové kolektivní miminko.

Bohu díky!