Krásná vzpomínka

Ráda bych se podělila o krásnou vzpomínku, která se mi stala asi před měsícem..

Udělala jsem v poslední době několik zkratů, za které jsem nebyla zrovna dvakrát pyšná. Vnitřně mě to dost trápilo, ale jaksi jsem neměla odvahu se někomu s tím svěřit. Furt jsem to v sobě dusila a dělala jsem si to akorát horší a horší.

Cítila jsem, že bych měla zajít ke zpovědi a vše odevzdat Bohu. Přiznám se, nechtělo se mi. Představa, že tohle řeknu místnímu knězi, mě nelákala. Napadaly mě typické otázky: "Co si bude o mně myslet? Nemám jít raději někam jinam?" To je dobrý nápad, jenže jaksi zbytečně složitý, protože s malým dítětem se moc nikam nedostanu. Tak jsem se začala modlit za to, aby mi Bůh dal odvahu.

Blížil se první pátek v měsíci. Naše úžasná babička slíbila hlídání. Cítíla jsem, že toho musím využít a jít! Po obědě jsem odevzdala dítě a já sedla, vzala kus papíru a začala si vše zlé vypisovat. Někomu se tato metoda může zdát dětinská, jenže já jsem hrozný sklerotik. Párkrát jsem to zkusila si to nenapsat a pak jsem půlku zapomněla. Takhle prostě vím, že řeknu vše.

Blížila se hodina H. Před odchodem jsem se několikrát podívala na kříž a řekla si: Ježíši, důvěřuji Ti! A šla jsem! Otevřela jsem dveře kostela a když jsem vstoupila, byla všude tma. Jen na oltáři svítila osvícená monstrancie. Ve zpovědnici byl jen jeden člověk, který vzápětí vyšel a já mohla vejít. Srdce jsem měla až v krku, vnitřně jsem to furt chtěla vzdát. Ale nenechala jsem se odradit. Vešla jsem a přitom si furt vduchu říkala: "Důvěřuj! Důvěřuj!..." A najednou to přišlo a já vše Bohu odevzdala, i když jsem byla červená jak rak a ruce se mi klepaly.

Vzápětí jsem vyšla, a já šla zasednout do některé z lavic. Přitom jsem se koukala na zářící monstrancii a najednou mě zalil nádherný, přenádherný pocit. Cítila jsem, že nejsem sama.  Měla jsem pocit, že mě "Někdo" objímá a že mě má "Někdo" velmi rád a že má radost, že jsem důvěřovala. 

Monstrancie mě hrozně přitahovala. Přiblížila jsem se, jak nejvíc to šlo. Skoro jsem měla pocit, jako by to bych jí měla projít a měla jsem velkou touhu, se jí dotknout. 

Byla to prostě nádhera. Nevím, jak to jinak nazvat.

Ale jedno vím jistě, že na tento krásný okamžik nikdy nezapomenu.

Redakčně neupraveno.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.