Krátce před Velikonocemi zemřela moje babička. Maminka mojí mamky. Moc bych chtěla některé věci říct, ale není komu. Nevím, kdo z mého blízkého okolí by to pochopil. Také bych chtěla některé momenty zaznamenat, uchovat, vydat o nich svědectví. Proto tento článek.

Moje babička byla… zkrátka babička. Velmi starostlivá, obětavá, žila pro svého muže, své děti a svá vnoučata. Měla nás tak moc ráda, že ji to někdy vedlo až k úzkosti, obavám a strachu o nás o všechny. Po většinu svého dětství a dospívání jsem vnímala především tuto její „přepečlivou starostlivost“, která mi, přiznám se, byla někdy na obtíž.

Tím spíš mě překvapilo několik momentů, v nichž se babička projevila jako silná žena. Třeba když jsme se spolu bavily o mém prvním porodu, který skončil císařským řezem. Tehdy jsem řekla: „To nejhorší jsem vlastně nezažila.“ (myšleno druhou dobu porodní) Nato mě babička pevný hlasem opravila: „To nejlepší!“

I moje druhá silná vzpomínka je z podobného soudku. Bylo to v noci, kdy jsem začala rodit podruhé. Protože jsme museli někam „odložit“ starší dítě, zajeli jsme k mým prarodičům, kde tu noc shodou okolností přespávala i moje mamka, a syna jsme tam nechali. Bála jsem se, že když budou ženy z mojí rodiny vědět, „že to na mě přišlo“, nevyhnu se jejich soucitným pohledům – což bylo to poslední, co jsem v tu chvíli chtěla vidět. Ale obě jindy starostlivé ženy mě mile překvapily, a nejvíc babička. Neřekla nic. Jen když jsme se otočili ke dveřím, že teda jedeme, udělala takové gesto, které nedokážu popsat slovy, ale budu si ho pamatovat do konce života. Jenom zatnula ruce v pěst, jakože mně drží palce. Bylo to tak autentické, diskrétní, tak úplně akorát. Díky, babi.

 Foto @KMirjam

Babička (jako celá moje rodina) patřila k těm, kdo se v době komunismu vzdali křesťanství. Jako malá ještě byla pokřtěná, chodila do náboženství a na procesí, ale po roce 1948 už nezbylo z víry nic. Když jsem u svých prarodičů v době vysokoškolských studií bydlela, nemohla jsem jim nevydávat svědectví, které je asi občas docela štvalo. V pokoji jsem měla různě vyskládané náboženské knížky, čas od času se u mě objevil nějaký svatý obrázek a nezřídka se stalo, že když jsem otevřela dveře do bytu, babička zavětřila a povídá: „Tys byla zase v kostele!“ Měla na to čich, asi můj svetr natáhl vůni kadidla nebo kdoví čeho. No, byla, babi, byla jsem tam. A chodila jsem do kostela i ve všední dny, což už bylo pro moji babičku úplně nepochopitelné.

Jednou si z mého pokoje vzala Bibli a listovala v ní. Začala od začátku a po chvíli knihu rozčileně odložila. „To je tak drsné! Já si pamatuju, že jako děcka jsme čítávaly takové pěkné biblické příběhy!“ Dočetla se, že had bude proklet a bude „žrát prach“ a nějak se to dotklo jejího jemnocitu. Jindy jsem zase zaslechla, jak mojí mamce říká, že jsem fanatička. Že čtu divnou literaturu - to si tehdy prolistovala Augustinovo Vyznání, co mi leželo na stole.

Roky šly a lidé se proměňovali. I babička se proměnila. Byla na mojí svatbě, na křtu našeho prvního dítěte a dost možná jsem jí svojí přítomností rozšířila obzory v oblasti víry a náboženství. Mnoho věcí nedokázala přijmout, ale o mnoha věcech přemýšlela, jistě i o Bohu. A vím, že se občas modlila, tak sama pro sebe, nejčastěji za nás, za svoje vnuky. Však jsme jí připravili nejednu probdělou noc, kdy na nás se starostlivostí sobě vlastní myslela.

 Foto @KMirjam

Velmi bych se chtěla podělit ještě o jeden okamžik, pro mě nezapomenutelný. Hrozně nerada se vnucuju. Vlastně neumím někoho přesvědčovat, dokonce ani tehdy, když vím, že mám pravdu a že by bylo potřeba, aby druzí otevřeli oči. Ale vždycky, když jsem byla s babičkou třeba jen chvíli sama, měla jsem dojem, že bych neměla mlčet. A tak jsem tu a tam nadhodila nějakou otázku – tedy většinou jsem si prvně babičku vyslechla, jak se má, co ji trápí, a pak se třeba zeptala – a co, babi, modlíš se? Nechtěla bys mluvit s knězem? Babička to vždycky odmítla. Nezlobila se na mě, že se jí ptám, ale odmítla to.

Jednou nastala zase taková příležitost. A zas mě napadlo, že bych měla něco říct. Ale bránila jsem se. „Ne. Už je to blbý. Nebudu přece furt tak protivná, nebudu jí pořád něco vnucovat,“ honilo se mi hlavou. A v tu chvíli mě zaplavil neskutečně silný pocit. Z ničeho nic jsem vnímala lásku, jakou Ježíš miluje moji babičku (určitě ne v plné míře, to bych nesnesla, ale tak, jak jsem to mohla unést). Jako kdyby mi Ježíš řekl: „Nemusíš mluvit. Já tě nenutím. Ale podívej se, jak velmi ji miluji! Jak moc po ní toužím! Prosím tě, nemlč!“ Bylo to tak silné pohnutí, že jsem skoro proti své vůli otevřela pusu a vypadlo ze mě: „Babi, tak naše malá už je pokřtěná, už to má s Pánem Bohem vyřízené. A co ty?“

Viděla jsem v životě mojí babičky ještě mnoho momentů, kdy si jí Bůh k sobě táhl takovou silou, až jsem žasla nad Jeho touhou a vytrvalostí. Nevím, co vnímala ona, ale já jsem úplně slyšela, jak na ni Bůh volá, jak křičí, jak zkouší úplně všechno, jen aby ji k sobě přitáhl. Mohla bych o tom napsat celou knihu. Třeba jak babičku v posledních letech a týdnech života potkalo velké utrpení. A jakkoli bylo toto utrpení po lidské stránce nepochopitelné, z hlediska víry nebylo možné přehlédnout jeho patřičnost, jak to všechno do sebe zapadá.

Svátosti nakonec babička nepřijala. Ale vím, že se jistým způsobem proměnila. Jakoby velmi zmoudřela. A modlila se. Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Nemám tušení, jak si to mezi sebou s Pánem Bohem vyříkají, ale jedno vím jistě – a to je vlastně důvod, proč chci tento příběh uchovat. Bůh ji velmi, velmi miloval a udělal pro ni úplně všechno, co jenom mohl. Co mu ona sama dovolila. Miluje takto každou duši. A je ochotný pro nás udělat cokoli – kromě hříchu, samozřejmě. Jeho jediná otázka zní: „Věříš?“