Nikdy nezapomenu, jak jsem se poprvé zúčastnila duchovní obnovy. Bylo to teprve před třemi roky. Ani nevím, jak mě to napadlo jet na duchovní obnovu. Asi jsem v kostele viděla letáček a Duch svatý mi vnukl myšlenku zúčastnit se takové akce.

Byla to duchovní obnova pro dívky, kterou vedly sestry boromejky v úžasném horském prostředí na jedné samotě v roubence v Beskydech. Vzpomínám si, jak jsem autobusem přijela do Hutiska-Solance, kde už na mě a další účastnice obnovy čekala sestra Vincenta (snad nevadí, že ji tu tady tak konkrétně zmiňuji). Naložila nás i s bágly do auta a jely jsme lesem nahoru na tu samotu, kde se měla obnova konat. Vzpomínám si, jak jsme se po cestě modlily Otčenáš, abychom v pořádku dorazily. Bylo to totiž tu a tam celkem nebezpečné. Na místě na mě čekalo překvapení. Dozvěděla jsem se, že většinu duchovní obnovy bude probíhat silentium, což znamená, že se budeme snažit spolu vůbec nemluvit, abychom mohly hlouběji prožít chvíle s Bohem. Později jsem zažila i duchovní obnovu, kde jsme spolu mohli běžně komunikovat, a musím říct, že duchovní obnova se silentiem je úplně jiný zážitek.

Vzpomínám si, jak se nás otec Marek, který duchovní obnovu vedl, každé postupně ptal, co od těchto dní zde očekáváme. Nevěděla jsem… Nevěděla jsem přesně, proč jsem sem vlastně přijela. Řekla jsem, že bych se tu chtěla setkat s Bohem.

V paměti mi utkvěly emočně silné adorace, které jsme tu prožily. Také si vzpomínám na jednu nádhernou noční adoraci v kapli. Otec Marek tu měl několik zajímavých přednášek. Vzpomínám si, jak jsem se poprvé učila meditovat nad Písmem svatým.

archiv s. Vincenty

Fotoarchiv s. Vincenty

Také se mi vybavuje výborný borůvkový koláč sestry Angely, kterému jsem neodolala ani po návratu z noční adorace někdy ve tři hodiny ráno. Rovněž si vzpomínám na rozhovor se sestrou Vincentou při procházce na Soláň. Poznala jsem tu mnoho skvělých lidí. Ze sestry Vincenty úplně vyzařovala ta láska. Prostě byla jako naše duchovní matka. Já jsem se zde vůbec poprvé setkala s řádovými sestrami a zjistila jsem, jak odlišný život žijí, jak jsou ale šťastné a plné lásky. Nad tím jsem žasla. Dokonce dvě účastnice se již brzy měly taktéž stát řádovými sestrami. Takový život mi přišel tak vzdálený. To jsem však ještě netušila, že o půl roku později mě přepadnou myšlenky, zda bych i já neměla vstoupit do řádu. Též si vzpomínám, že mě překvapilo, jak většina účastnic duchovní obnovy vyrůstala v rodinách, kde se žil aktivní duchovní život. To jsem doma nezažila, což mi bylo trochu líto. Seznámila jsem se tu s jednou milou slečnou, se kterou toho máme tolik společného. Občas si napíšeme a v létě se plánujeme zase po dlouhé době vidět i s našimi skoro stejně starými dětmi.

Myslím si, že tato duchovní obnova mi pomohla se Bohu více otevřít. Její plody se projevily o pár měsíců později, kdy jsem zažila opravdový Boží dotek. Škoda jen, že sestry boromejky pořádají akce jen pro svobodné dívky. Ráda bych opět někdy zažila nějakou podobně skvělou duchovní obnovu, teď už však jako vdaná žena a navíc maminka.