Když jsem si přečetla o tématu měsíce dubna, byla jsem nadšená. Patřím mezi lidi, kteří velice rádi vzpomínají na věci minulé, často se jimi kochají déle, než je možná zdrávo, a pak mívají trochu problém s návratem do reality. Mnohdy jsou ovšem tyto návraty inspirativní, protože dodají impulz k nazírání současné situace trochu jiným, jaksi poučeným, pohledem. Zde jsou mé silné a občas i docela vtipné momenty, ke kterým se ráda vracím a z nichž čerpám onu inspiraci.

Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé...

  • uslyšela o tom, že se mi po deseti letech čekání narodí sestřička nebo bratříček. Podobný moment se opakoval po dalším roce, kdy měla na svět přijít sestřenice, následovaná po necelém roce a půl bratrancem. Někdy na cestu, která tomu všemu předcházela, doma vzpomínáme. S úsměvem myslíme na letní návštěvu rožnovského skanzenu, kde si maminka pohoupala kolébkou, což mělo "zajistit" miminko do stavení, a především na návštěvu jedné bylinkářky, která nám rozepsala, jaké žalmy se kdo z nás má modlit, a pak na to, že jsme se její doporučení opravdu snažili následovat. Naše poklady už jsou teď skoro všechny v pubertě a těším se, že bude pořád na co vzpomínat.
  • letěla letadlem. Bylo to Norska na Erasmus a byla jsem v do té doby největším možném stresu. A Bůh celé ty nejistoty a strachy proměnil v nádhernou modlitbu a příslib nezapomenutelného půlroku v zemi, která mi dokáže být druhým domovem.
  • cítila, jak moc mě Pán Bůh i přes všechny mé propady a ublížení miluje. Bylo to v Brně, na procházce pod Špilberkem a vnímala jsem veliké a tiché štěstí.
  • viděla ve vysokoškolském informačním systému potvrzené, že jsem opravdu získala magisterský titul z norského jazyka a literatury.
  • k někomu vzplanula platonickou láskou. Stalo se to o Velikonocích roku 2000, v televizi dávali Lotranda a Zubejdu a já jsem se dětsky urputně zamilovala do Jiřího Stracha.
  • viděla onoho Lotranda naživo po jedné prosincové studentské mši u jezuitů a znova jsem se do něj zamilovala.
  • šla na rande. Čekala jsem na něj do svých čtyřiadvaceti let a to čekání se jednoznačně vyplatilo, ačkoli se naše cesty brzo zase rozešly.
  • při pobytu na Erasmu pocítila, že do Norska nějakým způsobem patřím.
  • opouštěla norský Kristiansand, brečela jsem u toho jako želva a věděla, že se tam jednou určitě vrátím.
  • slyšela od blízké kamarádky, že se bude vdávat, a rok a půl poté, že s manželem čekají miminko.
  • v kostele sv. Jakuba v Brně prožila, že právě tam přebývá Bůh.

Foto z rezervace Baneheia nad norským Kristiansandem (30. 8. 2014)