Tak jsem ho našla! Ten balvan. Stojí stále na tom stejném místě, právě za ním kvete šípkový keř. Dokonce jsem se na něj ještě vcelku bez problému vyšplhala. Pohodlně jsem se usadila jako kdysi a zaposlouchala se. Ve vzduchu švitořilo pouze drobné ptactvo – a žádné děti! Od protějšího remízku se tu a tam ozvala koroptev. Přede mnou se rozprostíralo nevelké pole s jatelinou. Ano, něco takového jsem už zoufale potřebovala…

Máma nikdy není sama – tenhle motivační slogan mám v pěkném grafickém provedení doma za rámečkem. Je to dobře. Že mám kolem sebe svoje děti. I když… Někdy bych se hrozně ráda zavřela do pokoje, kde bych byla sama a mohla si třeba číst knížku anebo jen tak nechat plynout myšlenky. Někdy bych byla ráda sama v tichu, třeba na adoraci, aniž by mě někdo tahal za rukáv a šeptal, že už by rád domů. Někdy bych byla ráda sama se svým mužem, aniž by nám někdo skákal po hlavě či po břichu, aniž by nás tlačily povinnosti, aniž by nám do života nakukovalo širší příbuzenstvo… Ale člověk nemůže mít všechno ;-)

Ovšem tentokrát mi byl dopřán luxus vcelku volného odpoledne. Naložila jsem nejmladší dítě do kočárku a vyrazila. Byla jsem zrovna u rodičů a tak jsem zvolila „svoji trasu“ - kolem betonárky do polí, tam, kde se cesty klikatí a dokonce ani dálnice už není slyšet. Byla to pravda vcelku terénní záležitost, pro kočárek ne úplně ideální. A protože už je to opravdu dávno, co jsem tudy šla naposledy, hledala jsem občas správnou cestu. Ale nakonec jsem ji našla. Dovedla mě až k mému balvanu.

Ráda jsem sem chodila a někdy i běhala, když mi bylo patnáct, šestnáct… až nějakých dvacet let. Vyrazila jsem z domu za město, přes kopec a mezi poli až k mému balvanu. Na něj jsem se vždycky posadila a dívala se a poslouchala, možná trochu přemýšlela, ale hlavně nasávala to ticho, vítr, který si pohrával s mými vlasy, nebe, mraky, přírodu a sebe. I dnes, stejně jako tehdy, tahle chvíle spontánně vyústila v modlitbu. Myslím, že jsem se na tomto místě modlila ještě dávno před tím, než jsem se stala křesťankou.

Napadlo mě, že bych ráda podstoupila takový imaginární experiment. Zajímalo by mě, kdyby mi někdo zavázal oči a dokázal by způsobit, že bych se v jednu chvíli ocitla v přírodě na Vysočině (můj dřívější domov) a ve druhou chvíli v přírodě na Valašsku (můj budoucí domov) – aniž bych ovšem věděla kdy jsem kde – tak jestli bych poznala, kde se právě nacházím. Troufám si odhadnout, že ano. Vysočina je jiná. Ptáci tu jinak zpívají. Vítr vane ostřeji, vzduch je jakoby lehčí a svěžejší. Snad i ta země jinak voní. Ale možná se mi to jenom zdá :)

A pak… se v kočárku probudilo dítě. Chvíli se zvědavě rozhlíželo, pozorovalo stromy a trávu, ale brzy pochopilo, že ať už je kde je, potřebuje maminku. Začalo pobrekávat a vydrželo mu to celou cestu až domů. Ještě že mám ty děti. Bezpečně mě vždycky vrátí nohama na zem. Idyla skončila. Ale byla jsem tam! Juch!

Fotka je pouze ilustrativní. Zakázala jsem si s sebou vzít mobil, aby mě v mojí přírodní samotě nic nerušilo. Ale takhle nějak to u mého balvanu vypadá. Zdroj: wikimedia, CC.


Další článek dotýkající se samoty (tentokrát z rubriky Our life style) přineseme v pondělí, 4.6. v 17:00. Proč až v pondělí? Protože v pátek 1.6. představíme téma na měsíc červen. @Jasminecka