Začátek článku je první asociací na květnové téma "Sama". Dále se ovšem mnohem více věnuje samotě až osamělosti, kterou ve svém životě vnímám hodně intenzivně.

Nepamatuju si, že bych jako malá nějak často říkala: "Já sama!" Nechtěla jsem si hned všechno zkoušet, ale určitou autonomii jsem si vybudovala v hraní si. Nebylo to tím, že bych kolem sebe vůbec neměla nikoho, kdo by byl ke hře svolný, já jsem si prostě tzv. vystačila. Ať už ve školce, doma nebo později ve školní družině. S postupem času do mých her začali vstupovat ostatní, koneckonců ani v té školce jsem nebyla nijak ochuzena o kamarády.

Samota mi te(h)dy problém nedělala. Na druhém stupni jsem začala více poznávat samu sebe, nejenom v tichu, ale i v konfrontaci se spolužáky. Vrchol základky mám v paměti otištěný jako nejlepší roky extrovertních rysů své jinak dost introvertní povahy. Po nástupu na gympl jsem se pomalu, ale jistě začala vracet do své samoty, bohužel už ne bezstarostné. Ač nerada, nedokázala jsem si "užívat života" a jediné východisko jsem vnímala v četbě knížek, hře na keyboard a obecně trávení času doma. Vůbec mě v tu dobu nenapadlo, že bych se ve svém trápení mohla obrátit na Boha.

S příchodem na vysokou školu se moje samota - či spíše osamění - začala vyostřovat. Ne náhodou se u mě objevily příznaky sociální fobie. Ač dost nepříjemnou, přece jen účinnou cestou mi tak Bůh začal vstupovat do života. Hledali jsme se klikatými cestami a já jsem dlouho nechtěla opouštět své známé stezky, přestože zůstávat na nich bylo nesnesitelné. A protože mě Pán zná nejlíp, přibližoval se ke mně skrze místo, kde jsem se pohybovala nejčastěji, právě skrze samotu. Musela jsem úplně opustit vlast, abych zažila tu nejbližší samotu v životě. Samotu s Bohem. Začala jsem si uvědomovat tu svobodu, kterou ve vztahu s Bohem můžu mít. Že před Ním nemusím vůbec nic skrývat, že to ani nejde a že Bůh chce být pořád se mnou, ať se chovám jakkoli.

Samota je a pořád bude součástí mého života. Jistý druh samoty, té s Bohem, je mi velmi blízký. Horší je to s takovou, která přichází ve chvílích, kdy jsem s jinými lidmi a měla bych konverzovat. S tou bojuju celý život a beru ji jako určitý svůj kříž. Ta moje samota a osamělost ale přinesly své ovoce, ač to tehdy tak nevypadalo. Četba mě dovedla ke studiu literárního oboru a naplňuje moji touhu po poznání. Studium - střední i vysoké školy - do mé samoty přivedlo lidi, kteří jsou buď hodně podobní, nebo natolik odlišní, abychom se pěkně doplňovali. Cením si toho, že vždycky uměli citlivě vstoupit do mé osamělé bubliny a být se mnou. Před nějakou dobou se mi blízká kamarádka přiznala, že když jsem se na gymplu pohybovala na hranici poruchy příjmu potravy, nevěděly moc, jak mi pomoct. Ujistila jsem ji, že jejich pouhá přítomnost mi tehdy přinesla největší podporu.

To, co mám na situaci, kdy se cítím osamělá, nejraději, jsou tedy paradoxně lidé. Nemusejí nic říkat, mohou být poblíž a já vím, že skrze ně ke mně promlouvá Pán. Učí mě vážit si lidského porozumění, empatii a radosti z - byť nepatrných - projevů přízně.

Při procházkách se sama necítím. U Moravy, 25. 3. 2017