První máj. Podle Karla Hynka lásky čas. Rozhodly jsme se zavzpomínat na to, jak nás o ruku požádali naši manželé.

A jak to bylo u vás? Podělit se o svůj příběh můžete v komentářích, ať už jste muž či žena :).

@jasminecka


Na 1. máje pod rozkvetlým stromem přede mnou muž poklekl a s prstýnkem se mě zeptal, jestli si ho vezmu. Za čtyři měsíce byla svatba. O dva roky a dva dny od žádosti o ruku se nám narodila dcera :).

U nás s manželem žádná formální žádost o ruku neproběhla. :-) Oba jsme cítili, že to tak chceme, mluvili jsme o tom spolu celkem otevřeně delší dobu a v podstatě jsme jen čekali na příležitost. Když přišla, jen jsme požádali vzájemně rodiče o svolení a pomoc se svatbou, protože jsme oba ještě dokončovali školu, a vzali jsme se. :) Možná by mě nějaká velkolepá žádost o ruku spíš vyvedla z míry, ani nevím, jestli by mě potěšila. :-D

Mě muž požádal o ruku v tramvaji č.14 mezi Zlíchovem a Smíchovským nádražím 3.1.2013 ráno kolem 7.00, když jsme jeli do práce. ...
[Pozn. redakce: Autorce závidím paměť! :)]

Žádost o ruku byla spojená s mýma narozeninama, kdy jsme jeli z koncertu domů (ten byl pro mě dárek k narozeninám) a pár km před domovem mi zavázal oči... Dovedl mě k nim na zahradu, kde byla hromada zapálených svíček a tam mi zazpíval písničku, která končila slovy: Chceš se stát mou nevěstou? Celý text písničky jsem od něho dostala na opáleném papíře a doteď ho mám schovaný ;)

U nás to bylo tak, že to tak půl roku plánoval a já mu postupně vždycky jeho plán svým nápadem zkazila :D... takže po tom všem plánování se prostě rozhodl, vzal mě na Kopeček, čtyřikrát jsme šli kolem baziliky (bylo to moc nápadné, pak tam byli lidi, pak jsme se bavili na nechutné téma... a pak si přede mě kleknul... ;) O to víc si vážím toho, že to bylo prostě nenaplánované, prostě od srdce - manžel patří k těm, kteří to chtějí mít co nejvíc naplánované a dokonalé... :))

U nás nějaká formální žádost nebyla :) Jeden večer, kdy jsme šli i do tanečních, jsme si povídali a z toho tak nějak vyplynulo, že bychom se rádi vzali a pak jsme pomalu začali plánovat svatbu.

Muž mi řekl, ať se sbalím do krosny, tak abych ji unesla, ať nezapomenu pas nebo občanku, a že se vrátíme do registrace předmětů na další semestr (za necelé 3 týdny). Pak mě vzal stopem do Francie, kde po týdenním cestování plného hlubokých zážitků (v duchu hesla "zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou hluboké") při západu slunce u Mont-Saint-Michel přede mnou poklekl do bahna a požádal mě o ruku. Můj muž je báječný :-)

My sme jeli před Vánocama plánovaně na Hostýnek, ale nevěděla sem že tam to přijde... Byli sme na mši, u zpovědi, bylo tam hrozné počasí - mlha, sychravo, zima. Po mši sme vyšli ven, a on si před baziliků úplně nahoře klekl a požádal mňa o ruku. Až sem sa otřepala ze šoku, vytáhl pak z auta nádhernů kytku a 2 vyřezávané holubičky - pro každého jednu. Pak sem málem zkolabovala, když mě řekl, že den před tím byl o moju ruku žádat moje rodiče s kytků a flašků... Ti to potom v neskutečné euforii 24h moseli tajit =D.

Jeli jsme na pár dní do Říma. V neděli jsme si udělali výlet do kláštera Tre Fontane, obešli jsme v klášterním areálu tři kostely (mimo jiné i kostel Stětí svatého Pavla), a v tom třetím Ss. Vincenzo e Anastasio se mě zeptal, jestli bych si ho chtěla vzít. Byli jsme tam sami, bylo šero... a byl to doják :-D pak jsme si koupili na oslavu klášterní pivo a s sebou domů malý betlém. A šli jsme na pizzu. Ráda na to vzpomínám, na lednový zimní Řím :).

U nás to bylo tak trochu na dvakrát. Můj muž mě pozval na ohňostroj v Brně, podezřelé bylo, když mi kladl na srdce, že to je toto datum, ať s tím určitě počítám. Bylo to už ve zkouškovém, měla jsem většinu věcí odvezených pryč (včetně pevných bot) a ten den byl hrozný slejvák. I tak jsme jeli, on mě táhl pořád dál, protože "tam je moc lidí, tady není vidět...", já v zabahněných sandálech naštvaná. Až našel opuštěné místo uprostřed křoví, kde přesně bylo vidět. No a při ohňostroji vytáhl prstýnek a požádal mě o ruku, o dva týdny později jsme měli zásnuby. Žádost o ruku "Vezmeme se." proběhla poté v zimě v kapli v Jánských lázních, kde jsem se nechala umluvit, abysme se vzali ten samý rok v září.

Z mé strany to bylo hodně nečekané. Teda svatbu jsme chtěli, plánovali, ale samotnou žádost jsem nečekala. Byla středa, v Brně ohňostroje, byla jsem ten den dost unavená a nikam se mi nechtělo, o to víc, když bylo škaredě. Jenže manžel mě hrozně přemlouval, že pojedeme, tak jsme nakonec jeli. Zastavili jsme na jedné ulici podél stromů, odkud jsme neměli extra výhled, ale šlo vidět, i přesto, že začínalo hodně pršet. Stoupli jsme si za auto a koukali na ohňostroje. V jednu chvíli manžel otevřel kufr od auta a tam byla obrovská kytice, já nechápala, pak vytáhl z kapsy ještě krabičku (a už mně to došlo) a zeptal se, jestli si ho vezmu. Já naproti němu, zmoklá jak slepice, jsem řekla ano :-)
[Poz.: Ne, není to duplicita. Tato žádost o ruku proběhla ve stejný den, jako předchozí "ohňostrojová" žádost! :) ]

Já jsem asi tak 3 měsíce čekala žádost každým dnem a ono nic, pak dokonce manžel prohodil něco o pochybnostech. Celej další den jsem z toho byla špatná, šli jsme ještě s kámošama na pivo, ze kterýho mě doprovázel na byt přes Špilberk (celou cestu jsem skoro nemluvila, byla jsem něco mezi "naštvaná" a "chce se mi brečet, protože mě nechce"). Nahoře na Špilberku, když mi chtěl něco říct, jsem ho stopla a řekla jsem, že jsem si moc přála, aby si mě vzal, ale teď už to nechcu, protože by to vypadalo, že jsem si to vyřvala. Tím jsem ho prej trochu znejistěla, ale i tak mi předal blok s smskama, co jsme si psali před začátkem chození, a pod nalepeným srdcem v dírce vyřezané v bloku byl ukrytej prstýnek, pak pokleknul. Místo "ano" jsem řekla: "Ale dyť tys řikal..." :D

 

 

 

 

Mě manžel vzal na výšlap na rozhlednu - vždycky zapomenu její název. :) Nikde nikdo a zrovna západ slunce... :)

Na Prázdninách s Brontosaurem (PsB) byla k závěru tábora psychologická večerní hra zaměřená na růst osobnosti, budoucnost, cestu životem..., která vrcholila nocí v lese, kde měl být každý sám. Vypátral mě tam a vytáhl prstýnek, původně určený k narozkám koncem měsíce, a domluvili jsme:). Atmosféra se těžko popisuje, bylo to klasické PsB - na dně s fyzickými i psychickými silami... Kdo někdy prožil, tak ví.

Když jsme spolu začali chodit, tak nám bylo 16... Řekla jsem mu, že až mě bude chtít požádat o ruku, tak stačí obyčejný prstýnek, klidně pouťový... Při druhém výročí chození jsem najednou na jeho prstě uviděla cizí dívčí prstýnek... Nemusel nic říkat... význam byl jasný... Moje odpověď... byla Neee... O 3 měsíce později jsem řekla Ano :-D Do roka byla svatba... Bylo nám krásných 19 let :) Na podzim jsme oslavili 10. výročí svatby :).

První žádost vlastně nebyla ani žádost - na kurzu partnerství se mě muž zeptal: "Co kdybychom se v Káně zasnoubili?" (chystali jsme se s kamarády do Izraele.) "Tak jo," odpověděla jsem. Romantika veškerá žádná, ale opravdovost záměru jsem poznala podle toho, že jsme spolu šli vybrat zásnubní prstýnky. Ta "pravá" žádost o ruku proběhla na konci duchovní obnovy o čtvrt roku později, kde se mělo rozhodnout: buď se vezmem, nebo rozejdem. Tak jsme se vzali. :)

Na mém tehdy příteli jsem to poznala už několik dní dopředu, že se k něčemu (=žádosti o ruku;-) odhodlává. Byl jakýsi nesvůj a takový nervózní. To jsem u něho nikdy nezažila. :-) Byla tehdy únorová sobota, ne zrovna mrazivá (nebylo to na sv. Valentýna :-)). Velmi stál o to, abychom šli odpoledne na vycházku. Pro mě to bylo naprosto nepochopitelné, vždyť večer jdeme na ples, musím se připravovat a nee někde trajdat. :-D Nakonec jsem na vycházku přistoupila, ale jen na chvilku. :-) Šli jsme na náš oblíbený kopec, kde jsme randili docela často. Krásný výhled do okolí, ticho, klid, jen my dva... Šli jsme, povídali si a najednou přede mnou poklekl do bahínka a zeptal se mě, jestli si ho chci vzít. Nejdříve jsem se začala smát, ale pak jsem rychle řekla ANO! :-). Aby si to náhodou nerozmyslel. ;-) Na ples jsem šla už hrdě s prstýnkem:-)))


Foto poskytla @Evulka. Děkujeme!