Tématem pro měsíc květen zní sama. Ukazuje se, že ač je samota někdy příjemná a vyhledávaná, jindy dovede být neskutečně palčivá a člověka přímo drtí.

Autorka dnešního článku nám dovolila nahlédnout za oponu samoty, která může přijít ruku v ruce s psychickým onemocněním. Patří jí můj dík nejen za odvahu se o příběh dělit, ale také obdiv za vytrvalost, se kterou na sobě stále pracuje.

Téma samoty je tak aktuální, že se na další blogový příspěvek (tentokrát z rubriky Mateřství) můžete těšit už ve středu 30.5. v 17:00.

S úctou
@Jasminecka


Největší samotu jsem zažila na akutním oddělení psychiatrie. Přišla jsem tam s depresemi. Sebrali mi vše, čím bych mohla zranit sebe nebo spolupacienty. Nezůstala mi ani tužka. Lidé tam byli s různými diagnózami – narkomani, schizofrenici, lidé sociálně vyloučení. Já, která potřebuji sociální kontakt a komunikaci téměř tak nutně jako dýchání, jsem neměla s kým mluvit. I mobil nám vzali a měli jsme ho jen na dvě hodiny při odpoledním klidu. Samota byla o to větší, že mi nešlo se modlit. Měla jsem pocit, že Bůh na mě zapomněl. Hodně jsem plakala, chtěla jsem jen spát a to nešlo. Ráno v 6:30 nás sestra vzbudila, museli jsme jít na rozcvičku, pak byla „komunita“ (takové posezení, kde jsme se seznámili s programem na den), poté snídaně, léky. Dopoledne nějaká aktivita pro ty, kteří toho byli schopni, či individuální psychoterapie, na kterou jsem se těšila, protože to bylo vytržení z nudy dne. Odpoledne vycházky, spánek, karetní hry. Kdo nekouří, je out. Psychiatrie je jediné oddělení, kde je kuřárna. Kdyby psychiatričtí pacienti nesměli kouřit, musela by se mnohým zvednout dávka léků. V kuřárně taky probíhá mnoho hovorů, říká se tomu „balkónová terapie“.

Moje samota se ještě zvětšila, když na pokoj přišla mladá pacientka, která se mi posmívala kvůli víře. Většina pacientů je jednodušších a člověk si tam připadá jako exot. Naštěstí se tam objevila velmi empatická paní doktorka Dáša, která si mě vzala do péče. Na akutním oddělení je člověk hlavně proto, aby mu lékaři „namíchali ten nejlepší koktejl“. Antidepresiv a jiných psychiatrických léků je mnoho a musí se hledat, které léky a v jaké kombinaci budou pro pacienta nejlepší.

Další druh samoty jsem prožila poté, co jsem prodělala mánii, kdy jsem zažila náboženské bludy. Není snadné najít někoho, kdo vás v tomhle pochopí, kdo bude třeba ochoten vás doprovázet. Nebyla jsem schopná chodit do kostela, bylo mi tam velmi úzko. Tam, kde jsem dříve nacházela oporu a posilu, jsem nyní nebyla schopná chodit. V Jeruzalémě jsem skončila na psychiatrii. Po návratu jsem se znovu učila žít zdravou víru. Ale bylo to tak těžké! Pamatuji si, že jsem křičela na Boha:s „Většina lidí přijede z Izraele s posílenou vírou a mně jsi tam všechno zbořil jako domeček z karet. Tak mi teď pomoz můj dům znovu vystavět. Nenechávej mě samotnou. Skoro nikdo z lidí mi nerozumí. Pomoz mi.“

Uzdravování probíhalo pozvolna – díky lékům, psychoterapii, trpělivému doprovázení mých přátel a rodiny. Ale ten pocit šílené samoty v hloubce mého srdce stále je.