Když jsem nastoupila na MD a narodilo se mi (nám) první dítě, od základů se mi změnil život. Ne jenom, že jsem se musela naučit se starat o dítě (a stále se mám co učit), ale najednou jsem zůstala sama. Manžel je od rána do večera v práci, od pondělí do pátku. Zůstala jsem sama zavřená mezi čtyřmi stěnami v našem 3+1, v cizím městě, kde skoro nikoho neznám. Samozřejmě jsem chodila s dcerkou ven, ale většinou, jak jinak, sama. Samota byla frustrující. Chyběl mi kontakt s lidmi. Chybělo mi takové obyčejné popovídání si s někým. Chybělo mi bavit se o čemkoliv jiném než o péči o dítě. Chyběl mi můj odborný růst. Já extrovert, docela aktivní, přátelská a komunikativní, jsem najednou zůstala sama. Ano, samozřejmě jsem nebyla sama, měla jsem všude kolem sebe své dítě... ale s miminkem si zas tolik nepopovídám... ne tolik, aby to uspokojilo mé potřeby po sociálním kontaktu. Jak všichni slibovali, že mateřství je krásné a naplňující, já jsem se cítila totálně nenaplněná, frustrovaná, vyprahlá. Myslím, že jsem neměla daleko k syndromu vyhoření. Když vyhoří nějaký zaměstnanec, tak si třeba vezme dovolenou, v nejhorším případě odejde ze zaměstnání a najde si jiné. Ale copak já jako matka na MD si můžu vzít dovolenou? Copak můžu někam odjet, když mám malé miminko, o které se nemá kdo jiný postarat? (Manžel v práci, babičky obě pracující, navíc jedna 140 km daleko, všichni ostatní příbuzní taky vesměs pracující...). Naštěstí jsem si ještě před těhotenstvím našla jednu dobrou přítelkyni, ne-maminku, takže s ní nemusím řešit jenom miminko. Jsme si velmi blízké. Občas jsem v pátek večer nechala dcerku doma manželovi a tady s tou přítelkyní jsme šly někam posedět. Tato setkání mě vytrhávala ze stereotypu mateřství. Snažila jsem se navíc udržovat i jiné vztahy, tak jsem občas jela za kamarády do Olomouce, do Frýdku-Místku apod., ale tato občasná setkání nedostatečně naplňovala moji potřebu kontaktu s druhými lidmi. (O tom, jak jsem pořád sama, jsem psala i zde.)

Střih.

Měla jsem odjet do Prahy na výběrové řízení do jednoho kurzu (podrobnosti vynechám). Domluvila jsem se s manželem, že ten den pohlídá dcerku. Těšila jsem se jak malá na Vánoce, že aspoň na chvilku vypadnu ze svého neustálého mateřského stereotypu, kdy řeším jenom miminko. Den před výběrovým řízením jsem se dozvěděla, že výběrové řízení se přesouvá na jindy. Tak co teď? Manžel mi řekl, že stejně nahlásil v práci, že nepřijde, tak bude doma tak či tak. A že pokud chci, tak si můžu udělat nějaký výlet. Sama nebo s miminkem. Oči se mi rozzářily nadšením. Pojedu do Olomouce, kde náš obor slavil 10. výročí vzniku. A pojedu sama. Bez debat.  
Ráno jsem si nachystala věci. Přišlo mi strašně zvláštní, že potřebuju jenom peněženku, doklady, mobil a vodu. Nemusela jsem chystat náhradní oblečení pro miminko, svačinu, křupky, plenky, hračky, ... pro miminko. Mohla jsem si vzít jenom ty nejnutnější věci pro sebe. Už v tom byla obrovská svoboda. Program měl začínat v deset hodin. O půl desáté jsem byla ještě doma (cesta trvá cca hodinku). Říkala jsem si, že asi přijedu pozdě. Vůbec mi to nevadilo. Den předtím jsem musela k několika lékařům a na nějaké schůzky a pokaždé jsem přišla pozdě. Byla jsem z toho hodně nervózní a unavená. Tak jsem se rozhodla, že tento den si chci užít, a že se nebudu stresovat tím, kdy přijedu. Prostě až přijedu, tak tam budu. Vyrazila jsem. Rádio v autě jsem si pustila dost nahlas. Kromě sledování cesty jsem se dívala kolem sebe. Měla jsem pocit, že v odlesku svobody je i tráva zelenější, nebe modřejší, všechny obrysy jasnější. Cítila jsem se skutečně svobodně. Přijela jsem do Olomouce, zaparkovala jsem, přišla jsem na fakultu. Potkala jsem několik bývalých spolužáků, téměř všechny mé vyučující. Bavili jsme se se všemi, jak se máme, co je u nás nového, co prožíváme. Mnozí ze spolužáků sdíleli své profesní zážitky. Já jsem aspoň na chvilku byla vytržena z toho mateřského stereotypu a mohla jsem se aspoň na chvilku (aspoň skrze slova a myšlenky) vrátit do mého profesního zaměření. Moc příjemná setkání byla i s vyučujícími. Všichni se zajímali, jak se mám, co prožívám. Říkala jsem, že jsem na mateřské, že je to fajn, ale že mi někdy chybí profesní rozvoj. Všechny ty, které samy jsou matkami, soucitně pokyvovaly hlavou. Byla to moc milá a příjemná setkání s lidmi, se kterýmmi jsem ledacos zažila.
Byl to opravdu plodný den. Načerpala jsem energii do dalšího fungování s dcerkou. Potkala jsem se s lidmi, z nichž mnohé jsem dlouho neviděla. Jsem vděčná manželovi, že mi tento typ "samoty" dopřál a celý den se staral o dcerku.

 

Abych si to mateřství mohla skutečně užívat, musím být já sama v pohodě. Vím, že se o sebe musím starat, abych nevyhořela. Chci se setkávat s lidmi, abych nebyla tak sama, abych nebyla ze samoty frustrovaná.

Co dodat závěrem? Když jsem byla v Olomouci, povídala jsem o některých útrapách mateřství (jako je právě samota), načež mi několik vyučujících nezávisle na sobě řekli: "Ale vypadáte spokojeně." :)