Byl to krásný motýl. Křídla měl z oranžového sklíčka. Poletoval si s ostatními motýly za výlohou jednoho obchodu, kolem kterého jsme často chodili. A já na něho občas zasněně koukala. Můj muž si toho všiml a motýla mi daroval k výročí svatby. 

Motýl byl tak krásný, že přitahoval pozornost kde koho. I ročního dítěte. To se k němu přibatolilo, nadšeně ho chytilo do ručičky, zamávalo s ním a... urazilo mu křídlo i tykadla. 

Pak jsem měla bubínek. Můj velmi oblíbený bubínek. Koupila jsem si ho, když mi bylo osmnáct. Byl dost drahý, váhala jsem, ale neodolala. Tahala jsem ho pak skoro všude s sebou. Poslední dobou už jsem ho brala jen na tábory, ale doma jsme si na něj občas zabubnovali. Dvouletá dcera naznala, že na bubínek se přece hraje paličkama. Vzala dřevěná dřívka a.... prorazila buben skrz naskrz. 

Taky jsem měla malý digitální foťák. Na to, že to byl kompakt, dělal docela slušné fotky. Pořídila jsem si ho za peníze od babičky, co jsem dostala za promoci. Když jsme se balili na jeden výlet, dítě si v tom zmatku vytáhlo z kufru právě tento foťák a nadšeně si hrálo s obalem. Od té doby jsem foťák neviděla. Nevím, kde zmizel. Možná zůstal někde na chodbě a teď na něj fotí někdo jiný. 

O stativu ani nemluvím. Kdysi se na něj dal přišroubovat fotoaparát. To už teď nejde. Ani se neptejte proč. Že to byl dárek od mého bratra k narozeninám, na to taky radši nebudu myslet. 

Moje milované děti, děkuji vám, že mi připomínáte, že ty naše dospělácké hračky jsou.... jenom hračky. :-)