Samota, nebo osamělost? Kdysi mi přišlo, že převažuje spíše to druhé. Už od dětství jsem byla velmi uzavřená a s nikým se moc nebavila. V rodině hodně přehlížená. Ve škole spíše ta nenápadná holka, co skrývá vnitřní bohatství. Jen v malých náznacích se své dary odvážila ukázat.

Osamělost už od dětství. To je něco, co nikomu nepřeji. Přináší to spoustu bolesti a starostí. Kdyby však samota nepřišla, nikdy bych neodkryla svou opravdovou osobnost – identitu. Nebudu popisovat podrobně, čím vším jsem si prošla. Od zneužití psychického i fyzického, po poruchy příjmu potravy, které byly těmito traumaty způsobeny.

Nemoci mého těla i srdce přetrvávají dodnes. Léčím se za pomoci psychoterapie a chozením do různých poraden. Dokonce to zašlo až tak daleko, že jsem čekala už jen na smrt. Nechtěla jsem se vzdát, ale už jsem dál nemohla. Jen jsem přežívala. A vnitřně cítila, že už přišlo právě to dno, ze kterého se již nejspíš nedostanu. Jak se stalo, že se to nakonec podařilo? Mám dobré přátelé a blízké, kteří mi velmi pomohli. Brzy to bude měsíc, co jsem odešla z nemocnice a porozuměla, že už nikdy nebudu taková, jako předtím. Odcházela jsem trochu silnější. Pomalu jsem začala více jíst. Ne moc, ale o trochu víc než před nástupem do nemocnice.  

Dva dny před hospitalizací jsem se sešla s jedním blízkým přítelem a četla mu své svědectví o tom, jak nemoc, kterou trpím, pomalu zabíjí mé tělo. Patřím mezi ty, kteří hladoví a potom se přejí. Zvrací a nerozumí tomu, proč se tak děje. Jen si pamatují, jak kdysi slýchali, že jsou oškliví a nestojí za nic. Tento muž, mě po celou dobu, co jsem četla, držel za ruku. A když jsem se odmlčela, najednou řekl vážně:
„Slib mi něco. Slib mi, že uděláš vše proto, abys to zvládla…“ A já mu to slíbila. Nebylo to jen proto, že mi pomáhal právě v těch nejhorších chvílích, kdy jsem byla úplně na dně a zoufalá. Přicházel za mnou s Eucharistií a podpořil mě v tak závažné situaci. I s tímto jsem 5. dubna nastoupila do nemocnice. Rychle jsem si uvědomila, že tento slib mi zachránil život!

Ze začátku to pro mě bylo moc těžké. Byla jsem opravdu na všechno sama. Neměla jsem příbuzné, kteří by za mnou přišli na návštěvu. Ve svém srdci jsem však myslela na svou rodinu. Na lidi, které jsem poznala, až když jsem odešla z rodného města. A často jsem tak hmatatelně cítila jejich modlitby. Jsem za ty týdny v nemocnici vděčná. Byly chvíle, kdy jsem myslela, že to nezvládnu, ale nakonec se povedlo. Pobyt na psychiatrii mi pomohl porozumět zase trochu více sama sobě. A službě, pro kterou jsem se rozhodla.

Arteterapie byla právě ta pomoc, kterou jsem hledala. Ani jsem neutušila, jaký dar se ve mně skrývá, jakým darem mě Bůh obdaroval. Vedle psaní dokážu své pocity vyjádřit také pomocí pastelek a kříd, malováním. Je to úžasné. Nezapomenu na den, kdy jsem si uvědomila velmi podstatnou věc.

JSEM KRÁSNÁ TAKOVÁ, JAKÁ JSEM. MÁM SE RÁDA A NEMUSÍM NIKOMU NIC DOKAZOVAT, ANI SOBĚ.

Díky Bohu za to. Najednou jsem pocítila obrovskou svobodu. Skutečně jsem se začala radovat. A ta radost nevycházela jen zvenčí, ale hlavě z mého srdce.

 

Sebepoznání a sebepřijetí

Autorkou článku i obrázku je členka ŽMM