Pokoj Vám, drahé ženy a ostatní čtenáři. Ráda bych se s vámi podělila o narozeninové přání pro moji babičku. Shrnula jsem v něm Boží působení v mém životě. Kéž je pochválen Hospodin, že se sklání ke mně, nepatrnému červíčku, a ke každému z nás.

 

 

Babičce Ludmile k životnímu jubileu 16.6.2018

 

Moje drahá babičko, dnes sešli jsme se všichni zde,

abychom oslavili tvých krásných 80 let.

Já jsem přemýšlela, co bych ti měla přát,

co nejvzácnějšího ti vůbec můžu dát?

Chtěla bych se s tebou, i se všemi kdo tu jste,

podělit o věci, které se staly v mém životě.

 

Když jsem se narodila v půli prosince,

určitě nikdo na Bečvě nepropadl panice.

Byla jsem v pořadí už třetí jejich radostí,

nikdo netušil kolik se mnou budou mít starostí.

Maminka přála si mít dvě děvčátka,

aby si byla blízká jako na růži poupátka.

 

I když krásných vzpomínek mám opravdu spoustu,

nikdy jsem s maminkou a sestrou neměla společnou cestu.

Že jsem tak tajemná maminku velmi bolelo.

Když navíc přišla puberta, rychle se to semlelo.

Tehdy jsem silně prožívala, že rodiče na mě čas nemají.

Vždyť spolužačky s těmi svými hory na lyžích sjíždějí!

 

A tak jsem začala hledat, kdo jiný mě naplní místo rodiny?

To hledání mi trvalo pět let, ne pouhé hodiny.

Tehdy poznala jsem, že každé lidské srdce po naplnění volá.

A když člověk zahluší to penězi, majetkem, láskou k ženě nebo čímkoliv jiným,

tak s prominutím, jen ze sebe dělá ….. vykastrovaného býka.

 

Tuto LÁHEV VODY ti dávám symbolicky,

bychom spolu pamatovaly, že po Bohu volá naše srdce vždycky.

Ježíš v evangeliu říká: „Kdo žízní ať přijde ke mně a pije.“

Protože jen tehdy člověk skutečně žije.

 

----------------------------

 

Když poznala jsem, že Bůh snaží se se mnou navázat vztah,

nešlo to jinak, musela jsem vážně to brát.

Chtěla jsem poznat více toho, kdo o mě bojoval na kříži.

A tady mám druhou radu: každý ať k rozhovoru s Bohem pospíší.

 

Mluvit s ním se zdá být lehké, že?

Člověk rád přebírá otěže.

Vypovídá se z čeho se raduje, co prožívá nebo co ho ničí.

Ale upřímně, nemáte pocit, že Bůh pořád jenom mlčí?

 

Proto ti babi dám aspoň kousek Bible, EVANGELIUM OD LUKÁŠE.

Že je Bůh živý a stále k nám v Bibli mluví ti ukáže.

A nebojte se ani nikdo z vás

četbou Písma „ztrácet“ čas.

 

-----------------------------

Tak se stalo, že Bůh začal k mému srdci promlouvat dost hlasitě.

Zní to skvěle, ne? Ale byl to další velký krok v mém životě.

Začala jsem pomalu poznávat, jaké má se mnou plány.

Jenomže upřímně, často mnou nebyly zrovna vřele uvítány.

 

Těžko se totiž vzdávám sebe sama a svých představ.

Jako v ZRCADLE vidím v životě jen sebe,

proto prosím Bože, dle svých plánů život můj přestav,

abych šla tvojí cestou, která bezpečně vede do nebe.

 

Poznávám, že mé představy o životě nejsou vždy ty správné.

Mé kroky bývají bolestné a těžkopádné.

Ale když vydám se cestou, kterou mi připravil sám Pán,

životní těžkosti bezpečně překonám.

 

---------------------------

 

S tím dost úzce souvisí jeden další krok,

že dobrého VÍNA nestačí jen jeden lok.

Možná se teď divíte, mnoho z vás ví, že mi víno nechutná.

Ale já znám přísloví, že ve vínu je pravda vetknutá.

 

Kdo je tou Pravdou, kdo tím Vínem je?

Ježíš, který se pro mě až na smrt obětuje.

A tehdy on začal mě zvát,

abych Pravdu o sobě chtěla poznávat.

 

To je vždy těžké období, když poznám kus duše vlastní,

nejednou se mi nad hříchy dávnými slza v oku zaskví.

Ale odvahu chci v modlitbě sobě i vám vyprosit,

abychom chtěli poznávat vlastní špatnosti a ze života je vyhostit.

 

----------------------------

 

Jak tak šel čas, udělala jsem opravdu hodně chyb.

Byly tak velké, že z mého pohledu ani nešly odpustit.

Jednou z největších životních lekcí ale bylo,

kdy několika lidem se odpustit mi zalíbilo.

 

Jejich odpuštění mě tak zasáhlo, že dnes i já ráda odpouštím.

Tím totiž podráždění, hněv, vztek a pomstu opouštím.

Pro tuto vlastní zkušenost dávám ti babičko POUTA.

Jsou symbolem toho, že neodpuštěním si člověk viníka k sobě poutá.

 

A pořád si tak připomínáme staré křivdy a pořád nás to bolí.

Nejraději bychom těm lidem pořádně vyplatili holí.

Vlečeme je dál s sebou a žere to hlavně nás.

Prosím, tak už každému odpusťme a neztrácejme čas.

 

----------------------------

 

 

Blížím se k závěru, tak se budu sdílet co prožívám teď:

nejdůležitějším lidským pokrmem je podle mě CHLÉB.

Asi vám teď přijde, že to sem moc nepasuje,

jenomže ten skutečný chléb se Ježíš jmenuje.

 

On je tím, kdo mi dává sílu vstát a bojovat znovu každý den,

abych pro manžela vždy úsměv měla, pro děti trpělivost jen.

Říká se, že to je jen berlička, kdo v Boha věří.

Já se přiznám: ano, bez této berličky zvládnu život stěží.

 

Proto ti babi přeju takovou farní rodinu,

která tě vždy ráda dopraví na eucharistickou hostinu.

A kdyby nebyl ve Slatinkách nikdo, kdo tě v neděli na mši doveze,

zavolej třeba někomu do Polic, šak ona tě tvoja vnučka ráda zaveze.

 

-------------------------------

 

Teď vzpomenu něco, co asi máte v živé paměti.

Před šesti lety jsme se museli s mojí maminkou navždy rozloučiti.

Propásla jsem skoro celý život s ní,

no netušila jsem, že Bůh to všechno při jejím umírání naplní!

 

To co jsem s ní prožila když nad ránem umírala

bylo daleko víc, něž kdybych s ní každou zimu lyžovala.

Ne vážně, tam mi došlo, že je něco daleko víc, než jen život vezdejší.

Dokonce mám pocit, že světské věci jsou často úplně vedlejší.

 

Víte, zkusila jsem jaký je život bez Boha na samém dnu.

A když mě pozval do vztahu s ním, už nechci být bez něj ani hodinu.

Navíc díky mamčině smrti jsem mohla cítit závan z nebe.

A říkám vám, nebe je tak skutečné a nepopsatelné, až mě mráz na zádech zebe.

 

A tohle je to, co přeju babičko tobě a co přeju i vám všem,

abychom se nezastavili jen na tomto hodování pozemském,

ale hlavně se přichystali na tu rozhodující hodinu,

kdy budeme umírat a Ježíš bude v rukou držet pozvánku na nebeskou hostinu.

 

To je to jediné, co si přeju po životě na zemi,

abych se v nebi potkala s vámi se všemi.